Arthur předal Johnovi dítě. „Běž, už ti nehrozí nebezpečí“.
John odpověděl hlasem třesoucím se vděčností: „ A co ty?“
„Já už dolů mezi lidi nemůžu. Jak vidíš, už nejsem k poznání. Jde to rychleji, než jsem čekal. Ty bodliny se na mé kůži objevily ani ne po hodině, co jsem malého vytáhl z bílého ohně na oltáři.
Ti, ale museli zírat, když jsi jim překazil ten jejich zatracenej rituál. Škoda, že jsem to neviděl.“
„Myslím, že neřekli poslední slovo. To, že nás nechali odejít, znamená, že jen přijali výměnu. Mě místo dítěte. Hádám, že si ještě se mnou chtějí pohrát.“

Pokračování>>>

      „Jsem zakletý, říkají mi Zloun a každý rok v den jarní rovnodennosti mi ta lidská havěť nosí dítě. Nevědí, co se s tím dítětem stane, zda ho sním nebo ho nechám žít, aby mi sloužilo. Nevědí nic. Jen mi ho nosí, protože to tak dělali jejich otcové, dědové, pradědové..."

Pokračování>>>

      Je to místo, kde se stýká nebe a země. To co je před obzorem je známé, můžeme to poznat, je to vědomé. Ale to, co je za obzorem, je neznámé, skryté, nevědomé a můžeme to teprv poznat. Obzor tedy může značit hranici mezi vědomím a nevědomím.

Pokračování>>>

      První mne napadl citát z knihy Paola Coelha Brida, kde se píše, že mág vždy hledí před sebe, do dáli, na obzor..., a nechodí s hlavou sklopenou ani nemá oči upřené do nebe. Právě zde vnímám sílu obzoru jako něčeho, co je na rozhraní projeveného a skrytého.

Pokračování>>>

      Je docela těžké posoudit, jakým symbolem je obzor. Nabízí se hned několik nápadů. Může to být přelom – u obzoru končí to, co mohu vnímat zrakem a za ním se nachází to, co nevidím.

Pokračování>>>