Tento příběh vypráví o čisté, nesobecké lásce, kterou by měl poznat každý člověk na této zemi. Bohužel, ne každému se to povede, protože ne každý je ochotný milovat tak, jak by měl – celým svým srdcem. A od dětí, které ještě nejsou zkažené zlým světem a ovlivněné lidmi kolem, bychom se mohli kolikrát učit.

Pokračování>>>

      Jsem negativní energie strachu.
V tomto těle se mi zalíbilo. Mám tu zatím prostor a můžu se pohybovat, kde se mi zachce. Na vlně této emoce se proženu celým tělem od hlavy až ke konečkům prstů. Můžu se volně pohybovat, zatím jsem ještě slabá.

Pokračování>>>

      Arthur předal Johnovi dítě. „Běž, už ti nehrozí nebezpečí“.
John odpověděl hlasem třesoucím se vděčností: „ A co ty?“
„Já už dolů mezi lidi nemůžu. Jak vidíš, už nejsem k poznání. Jde to rychleji, než jsem čekal. Ty bodliny se na mé kůži objevily ani ne po hodině, co jsem malého vytáhl z bílého ohně na oltáři.
Ti, ale museli zírat, když jsi jim překazil ten jejich zatracenej rituál. Škoda, že jsem to neviděl.“
„Myslím, že neřekli poslední slovo. To, že nás nechali odejít, znamená, že jen přijali výměnu. Mě místo dítěte. Hádám, že si ještě se mnou chtějí pohrát.“

Pokračování>>>

      „Jsem zakletý, říkají mi Zloun a každý rok v den jarní rovnodennosti mi ta lidská havěť nosí dítě. Nevědí, co se s tím dítětem stane, zda ho sním nebo ho nechám žít, aby mi sloužilo. Nevědí nic. Jen mi ho nosí, protože to tak dělali jejich otcové, dědové, pradědové..."

Pokračování>>>

      Je to místo, kde se stýká nebe a země. To co je před obzorem je známé, můžeme to poznat, je to vědomé. Ale to, co je za obzorem, je neznámé, skryté, nevědomé a můžeme to teprv poznat. Obzor tedy může značit hranici mezi vědomím a nevědomím.

Pokračování>>>