Dívám se do zrcadla a přemýšlím, jak to všechno začalo. V tom zrcadle je pravda, moje druhá tvář.

      Já a moje kočka jsme byly dobré přítelkyně, byl to jediný tvor, kterého jsem měla nablízku a zdálo se, že mě chápe, když si jí stěžuji na svět. Někdy jsem jí záviděla její život. Zatím co já musela do práce, která mě nudila, ona se rozkošnicky válela na pohovce a večer vyrážela ven. Zdálo se mi, že se na mě lišácky usmívá, když se vracela z toulek. Ta neměla důvod mi závidět můj uspěchaný, prázdný život. Byla jsem v letech, kdy jiné ženy přivádějí na svět své ratolesti a rozhodně netrpí samotou. Tak hrozně a nesmyslně jsem té šelmičce záviděla, že jsem chtěla být jí, říkala jsem: "Pojď si to se mnou vyměnit" a ona si jen olízla fousy. Jedné letní noci jsem měla sen, že jdu se svou kamarádkou kočkou v noci ven. Rozuměla jsem, co mi chtěla svými myšlenkami říci, půjdeme po střechách. Myslela jsem, že nevyskočím na plot, ale pak to šlo samo. A z plotu na střechu jako bych byla kočkou a já ji opravdu byla .....

            Ráno jsem se probudila do krásného rána a ztěžka se posadila na postel. Zas jeden uhozený den přede mnou. Na svůj sen jsem vzpomněla jen letmo, moje kočka ležela vedle mě a protáhla se . " Tak co, vezmeš mě zas někam?" zeptala jsem se jí v žertu a ztěžka vstala z postele.

      Večer jsem uléhala se zvědavostí, co se mi zase bude zdát. Bylo to zvláštní, sen se opakoval, ale byl daleko realističtější, dokonce jsem se seznámila s jedním nápadníkem - kocourem. Po probuzení byl cítit ještě chladný večerní vzduch.

      Zasáhl mě divný pocit, že se to stalo, kočka Linda zamňoukala. Příští noc mi kočka Linda řekla, že mi půjčí své tělo. Stala jsem se tedy kočkou, se vším co k tomu patří. Můj druhý život byl plný dobrodružství. Jako zvíře jsem byla nádherně svobodná, i když to mělo svá úskalí a nebezpečí. Šla jsem si tam, kam jsem chtěla a dostala se všude. Se svým lidským vědomím jsem to měla jiné než ostatní kočky, třeba před přebíháním silnice jsem se rozhlédla. Zatím co já zkoušela zvířecí tělo, vědomí kočky Lindy spalo v těle mém.

      Byla to zajímavá zkušenost, ale když jsem se jedno ráno chtěla vrátit do svého těla, kočka mě nechtěla pustit. Nemohla jsem s ní navázat spojení, ta falešnice si myslela, že zůstane v mém těle, co s ním bude dělat? Propadla jsem panice, prskala a mňaučela, srdce mi divoce bušilo. Zůstanu uvězněná ve zvířecím těle.

      Kočka - žena Linda vstala a pokoušela se chodit po dvou, chvílemi padala na čtyři, sedla si na zem a olizovala ruce. Pokus se změnil v horror. Nebudu moci nic říct ani napsat.

      Celý den jsem byla ve stavu vypětí, musela se dívat jak ta kočka zachází s mým tělem. Jelikož neměla ráda vodu, nemyla se, jen olizovala. Neustále se povalovala v peřinách a jedla svoje konzervy a syrové maso. Bylo to zvíře v lidském těle. Do práce samozřejmě nechodila a pošta se hromadila v předsíni.
Jednou k tomu muselo dojít, přišla moje sestra se švagrovou a snažily se dostat dovnitř. Linda jen mňoukala ke dveřím. Jako kočka jsem škrábala na dveře s vědomím, že se stejně nikdo nedozví jaká je skutečnost ani by tomu nikdo nevěřil. Rozbili okno a švagr vlezl dovnitř, jistě o mě měli velký strach, nikdy jsem neudělala nic nepředloženého. Vše jsem sledovala kočičíma očima a o to více mi to rvalo srdce. Jaké bylo jejich zděšení, když viděli na zemi skrčenou ženu, prskající s vyceněnými zuby. Šli za ní a snažili se ji uklidnit, ona vrčela, máchala rukou jako tlapkou a chtěla utéct z dosahu. Mě, jako kočky si nikdo nevšímal, dokonce mě odkopli stranou, když jsem se snažila na sebe upozornit. Kdybych tak mohla mluvit, z krku se mi dralo jen neartikulované zvuky. Sestra plakala, vůbec nevěděli co se stalo, mysleli, že jsem se zbláznila. Ani ty slzy mi z očí nešly, co jen se mnou bude?. Byla jsem na dvou místech a zároveň nikde. Mé tělo vzbouřené kočičími emocemi, kamsi odnesli, tušila jsem kam. Povídali, že jsem nahá lezla z půdního vikýře na střechu.

      Roztrhnutá na dva kusy, jak jsem trápila, co může dělat kočka s lidskou duší. Nedovedla jsem si představit, že bych pozřela něco z kočičího jídelníčku, myš, jenže všechny zásoby už byly pryč a já měla hrozný hlad.

      Uplynulo ještě pár dní a o mě se nikdo nestaral. Jak jen vysvobodit lidskou duši z těla zvířete. Moje rodina chodila do mého domku a radili se co dál s věcmi, co se hodilo, to si rozebrali, žena s kočičími sklony měla zůstat zamčená v ústavu, neboť její případ se jevil beznadějný ( skákala jim po zdech a nevydala slovo, navíc pokousala ošetřovatele). Věci by si odnášeli, ale mě nechtěl nikdo, ani moje sestra, prý stejně se zbláznila z té kočky říkali.

      Nastalo jaro a kocouři o mě začali projevovat zájem, já jsem se z jara neradovala. Tohle už musí nějak skončit. Jednoho jarního dne, když se slunce probouzelo ze spánku, pohladilo teplými paprsky kočku, ležela nehybně na silnici, bez duše, jmenovala se Linda a nikdo po ní ani nemňouknul.

Tento článek je na téma: Povídky podle obrázku.
Vypsat všechny články na toto téma