Po obloze plují těžké, šedočerné mraky. Sem tam jimi prosvitne růžovofialový záblesk zapadajícího slunce. Je temno a dusno. Tak nějak divně dusno. Tlačí a tiskne mne to k zemi, nemůžu dýchat.

            V takových chvílích mám vždycky chuť vyskočit, proskočit těmi mraky a zmizet. Nechat to všechno pod sebou a už se tam nikdy nevrátit. Všechny ty tlaky, nátlaky, útlaky vyvíjené nejen mraky, ale všemi lidmi kolem mne a dokonce i mnou samotnou. Pryč. Nenechat se utlačovat a neutlačovat sama. Zmizet. Zmizet ze světa plného temných mraků, které zakrývají slunce v každém z nás. Pryč ze světa barevných masek, ve kterém se pomalu nedá dýchat. Proč se z něj nemohu vymanit? Proč se nemůžu dostat ze svého mraku?

      Je mi zima. Nemůžu najít slunce. Najednou se zarazím. Už vím proč chci jít pryč - křičí to ve mně. Dutý, kovový, znělý a pevný hlas neúprosně křičí : ..Ty nevidíš svoje slunce. Kde je ? Kde je tvoje slunce?

Tento článek je na téma: Na zadané téma - vyprávění
Vypsat všechny články na toto téma