Cítím, že to najednou jde dost ztěžka a musím vyvinout spoustu síly, abych to překonala. Kamínek se odvalí a já vidím něco úžasného. Modro nahoře, kolem mě spousta příbuzných a přímo zvrchu na mě dopadá teplo a jas slunce. V dálce vidím stát své rodiče, kteří lemují cestu k rybníku. Nevím sice, ze kterého z nich jsem, ale tak nějak mám dojem, že patřím ke všem. Rostu strašně rychle a pořád se přibližuji k slunci. Mám ho ráda. Po několika dnech cítím, že můj růst zaostává a cítím hroznou žízeň. Kolem sebe vidím, že i mí sourozenci mají problém. Někteří jsou suší a nejspíš už mrtví. Zavrtávám své kořeny víc do země a víc do šířky, abych našla trochu vody. Není po ní ani památky. Ale já nechci umřít. Čekám na déšť. Rodičovská alej nevypadá ještě tak zuboženě. Jsou starší a nejsou už tak citliví na výkyvy počasí. Doufám, že budu taky jednou tak odolná...
V noci začalo hřmít. Blesky a hromy řádily v celém kraji. S nimi přišel i déšť. Lačně jsem sbírala kapky, které stékaly po listech, větvích, kmeni, až dolů ke kořenům. Brzo jsem ucítila vláhu i mezi kořeny. V dálce jsem viděla, že hrom udeřil do aleje a zasáhl jednoho z rodičů. Rozpůlil se, jako kdyby ho někdo rozseknul sekerou. Nejspíš to nepřežil. Pro nás ostatní ale tento déšť byl zachraňující. Dál jsem se rozrůstala. Jak do země svými kořeny, tak i do výšky větvemi.
Za svůj dlouhý život jsem byla útočištěm jak pro spoustu ptáčků, kteří zde vyseděli své mladé, tak i pro lidi, kteří v parném horku hledali pode mnou stín. Sleduji, jak v dálce vyrůstají mé děti a doufám, že vždy budou mít dostatek vláhy a štěstí pro svůj život. Vím, že už mi mnoho času nezbývá, a tak už chci jenom říct, že děkuji za to, že jsem zde mohla být.
Tento článek je na téma: Na zadané téma - vyprávění
Vypsat všechny články na toto téma |