Něco mě rozehřívá. Kolem mě je tma. Cítím, jak bobtnám. Praská mi tělo. Docela to bolí, ale vím, že to tak má být. Zelený ocásek se mi zavrtává hlouběji do tmy a na druhém konci tělíčka mi raší jiný ocásek, který se dere někam vzhůru.

      Cítím, že to najednou jde dost ztěžka a musím vyvinout spoustu síly, abych to překonala. Kamínek se odvalí a já vidím něco úžasného. Modro nahoře, kolem mě spousta příbuzných a přímo zvrchu na mě dopadá teplo a jas slunce. V dálce vidím stát své rodiče, kteří lemují cestu k rybníku. Nevím sice, ze kterého z nich jsem, ale tak nějak mám dojem, že patřím ke všem. Rostu strašně rychle a pořád se přibližuji k slunci. Mám ho ráda. Po několika dnech cítím, že můj růst zaostává a cítím hroznou žízeň. Kolem sebe vidím, že i mí sourozenci mají problém. Někteří jsou suší a nejspíš už mrtví. Zavrtávám své kořeny víc do země a víc do šířky, abych našla trochu vody. Není po ní ani památky. Ale já nechci umřít. Čekám na déšť. Rodičovská alej nevypadá ještě tak zuboženě. Jsou starší a nejsou už tak citliví na výkyvy počasí. Doufám, že budu taky jednou tak odolná...

      V noci začalo hřmít. Blesky a hromy řádily v celém kraji. S nimi přišel i déšť. Lačně jsem sbírala kapky, které stékaly po listech, větvích, kmeni, až dolů ke kořenům. Brzo jsem ucítila vláhu i mezi kořeny. V dálce jsem viděla, že hrom udeřil do aleje a zasáhl jednoho z rodičů. Rozpůlil se, jako kdyby ho někdo rozseknul sekerou. Nejspíš to nepřežil. Pro nás ostatní ale tento déšť byl zachraňující. Dál jsem se rozrůstala. Jak do země svými kořeny, tak i do výšky větvemi.

      Za svůj dlouhý život jsem byla útočištěm jak pro spoustu ptáčků, kteří zde vyseděli své mladé, tak i pro lidi, kteří v parném horku hledali pode mnou stín. Sleduji, jak v dálce vyrůstají mé děti a doufám, že vždy budou mít dostatek vláhy a štěstí pro svůj život. Vím, že už mi mnoho času nezbývá, a tak už chci jenom říct, že děkuji za to, že jsem zde mohla být.

Tento článek je na téma: Na zadané téma - vyprávění
Vypsat všechny články na toto téma