V dětství jsem se cítila jako Popelka. V období puberty se tento pocit ještě zintenzivnil. Vysnívala jsem si prince na bílém koni, jak mě bude milovat a já jeho. Žádný princ však nepřijel a chlapci, s kterými jsem navázala bližší vztah, se ukázali po čase jako nezodpovědní a vlastně neprojevovali o mě zájem, jak jsem si já přála.
Nedokázala jsem si představit život bez dětí a k tomu jsem potřebovala partnera. Když jsem se seznámila s manželem, připadal mi dospělý, od začátku našeho vztahu o mě projevoval zájem a hlavně - dodržel slovo. Když slíbil, že přijde, tak skutečně přišel.

      Časem mi začala vadit samozřejmost, s jakou k našemu vztahu přistupoval. Neopomněl mi dát dárek k narozeninám, ale jinak se nesnažil o projevování náklonnosti. Jednou jsem začala přemýšlet o ton, co by bylo, kdybych se s ním rozešla. V mé přítomnosti spokojeně usnul jako dítě. Měla jsem pocit, že od něj nemohu očekávat splnění svých přání a požadavků na vztah. Dva hlasy se ve mně domlouvaly. Jeden říkal : \\\"On to nepochopí a ublížíš mu tím. Podívej se, jak je bezbranný.\\\" Měla jsem pocit, že ani okolí by nepochopilo, proč se s ním chci rozejít. Čas nám vyřešil co já jsem nezvládla. Otěhotněla jsem a byla svatba.
Vše probíhalo jinak, než já jsem chtěla. Manžel byl pod vlivem svých rodičů a hrál si na hodného a poslušného syna.
Své mateřství jsem plně začala prožívat, až se první dcera narodila. Plně jsem se jí věnovala. Manžel mi v ničem nepomáhal, chodil domů až pozdě večer - chodil denně z práce na stavbu, stavěl byt svépomocí - unavený, že ho vůbec nezajímalo, co já dělám. Říkala jsem si vydrž, dostaví a bude to lepší. Než jsme se stěhovali do nového bytu, narodila se druhá dcera, kterou jsem chtěla já, manžel chtěl ještě počkat. K dětem jako otec neměl pěkný vztah. Vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost a děti chtěl tělesně trestat za přestupky. Proti tomu jsem se já postavila a on uraženě \\\"přenechal výchovu\\\" na mě. Dětem jsem věnovala všechnu svou lásku a péči. Oni mi oplácely svou náklonností a svým zlobením. Večer co večer jsem byla zoufale vyčerpaná. Ráda bych si s někým popovídala, hlavně s manželem, ale ten si hledal aktivity mimo domov.
Pokud jsme s manželem pouze \\\"chodili\\\", scházeli jsme se s kamarády a chodili tančit nebo do kina. Po svatbě jsme chodili stále méně. Manžel sice chodil na různé večírky a oslavy, ale já jsem byla doma s dcerami. Velice mi chyběl společenský život.
S dospíváním dcer se náš vztah s manželem stále zhoršoval. On se čím dál více chováním podobal svým rodičům, což mě děsilo, a snažila jsem se tomu zabránit. Čekala jsem, že s dospěním dcer na sebe s manželem budeme mít víc času. Čas by byl, ale manžel si žil svým životem a na mě stále víc doléhala otázka po smyslu života. Po velkém zklamání, které jsem s manželem zažila ve čtyřiceti letech, jsem pochopila, že budu muset jít svou vlastní cestou. Pokud jsem se na manžela dívala jako na velké dítě, tak jsem ho dokázala pochopit, ale jako partner stále jen bral a já už jsem měla pocit, že nemůžu dál.
Po pěti letech samoty jsem pochopila, že nejsem žena, která by chtěla žít bez partnera. Poslední rok mi nesnesitelně chyběl fyzický kontakt. A tak jako vše v mém životě, řeší mé problémy někdo nade mnou, přišel nový partner, se kterým poznávám, jak je kouzelná sexualita. Je ke mně milý a pozorný, líbím se mu. Probouzí ve mně chuť radovat se ze života a těšit se na každou jeho návštěvu.
Jsem žena, která celý život dávala a se rozdávala, trpěla a strádala, hledala a nemohla najít. Poslední tři roky mám pocit, že jsem začala žít a poslední dobou se i radovat. Přestávám se trápit věcmi, které nemohu změnit a stále více mám pocit, že ani nic měnit nechci. Vychutnávám si život pro život sám. Začínám si víc věřit a přestávám se bát, že někdo kvůli mně bude trpět.

Tento článek je na téma: Na zadané téma - úvaha
Vypsat všechny články na toto téma