Škola Věšteckých umění a esoteriky v Brně

Otevřené studijní obory:

Každý únor a září se můžete přihlásit do čtyř základních studijních oborů. Obsah, popis a ukázky naleznete zde.


Půlroční a další kursy:

Každý půlrok otevíráme pestrou nabídku kursů. Obsah a popis včetně ukázek naleznete zde.


Semináře, cvika, víkendy:

Setkání, praktická cvičení, semináře, workshopy najdete zde.


Dceřinné projekty školy:

Malé opatství Thelémské Magická lóže.
Kurs magie - teorie, praxe, sebezdokonalení.


Návštěvní hodiny školy:

Pondělí 17 - 18.30 hodin. Prosím objednejte se. Kontakty zde.Telefon:
775 SHUGAL=
775 748425.


Doporučené knihy:
Novinky v obchodě

ANKETA:
Co vám tu chybí?

Víc prací studentů. (923)

Fotky. (493)

Reporty z akcí. (382)

Něco jiného (147)

Nevím. :-) (141)



Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy


Seznam stránek
Kdo jsme?
MAGICK rozchodník

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana


Jediná evropská škola, nabízející úplné vzdělání v esoterních naukách a věštecví



Ze života školy
Úvod

      Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.

Nenechte si ujít:

HISTORIE ŠKOLY* co je esoterika * školní perličky * kurz magie * Revue44 (Z deníku Zuzany Antares)



Jak začít studovat

  1. V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
  2. Vyberte si svůj obor.
  3. Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
  4. Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
  5. Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.

Zvolený článek:

Poutník

      Byl pozdní večer. Nezvykle teplý na tuto roční dobu. Slunce zapadalo v barevných tónech do černých mraků rámujících obzor. Větrná oblaka měla žlutou a nazelenalou barvu místy přecházející do modré. Šeřilo se. Po cestě uprostřed horské krajiny kráčel poutník. Dlouho již nepršelo. Její povrch byl ztvrdlý a prašný. Hnědý prach vířil při každém kroku, pokrýval i jeho šat jak se bosé nohy bořily do jeho vrstev. Cesta se zvedala a zase klesala, zatáčela v mírném oblouku do řídkého dubového lesa.

      Byl na cestě už dloho, sám to již nevěděl, kdy vyšel z rodného domu. Jeho věk byl nečitelný. Nezahalený obličej prozrazoval začátek stáří, ale jeho rysy byly ještě živé. V očích měl jas a světlé vlasy vůbec nešedivěly. Pevně semknuté rty i jakoby do úsměvu připomínaly soustředěné odhodlání, které časem nepolevilo a natrvalo se vykreslilo do jeho tváře. Pohublé tělo bylo svalnaté, chůze pružná a lehká. Kráčel vytrvale. Teď s nadějí, že si u blízkého lesa, protože déšť mohl přijít už tuto noc. Nemyslel na nic určitého, jen sledoval krajinu kolem a občas se vyhnul vyčnívajícímu kamenu, který nikdo neodstranil. Cesta nebyla udržovaná, ale ještě se rýsovala v hornaté krajině patrně již od římských dob.
Nikoho nepotkal. Bylo to již vysoko a strmá horstva vystupovala na severu jako neproniknutelná clona. Směřoval domů. Než začne zima, chtěl přejít hory a dostat se do rodné země, kterou opustil ve svém mládí. Tehdy s lehkým srdcem trochu ze vzdoru, bez většího uvažování, jen z vnitřního popudu. Nyní poučen zkušenostmi a utrpením, posílen překonanou slabostí a smířen sám se sebou, mířil zpět.
Nebylo to už daleko, ale možná to bude nejtěžší úsek. Nenesl nic a co měl při sobě mnoho nevážilo, něco ztratil.
Zamířil k lesu. Na kraji, kam se chtěl do mechu uložit k odpočinku, zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost. Leželo tam malé dítě, ještě kojenec, a klidně oddychovalo, zavinuté do zbytku čistého pláště. Látka byla utržena z nějakého kusu, který poukazoval na bohatství původního majitele. Byl měkký, jemný, s vetkanými brokátovými vzory lilií. Poklekl pohnut nad tímto zvláštním a nečekaným nálezem. Vzal dítě do náruče. Opatrně, aby je neprobudil. Tiše vrnělo, usmívajíc se ještě nějakému líbeznému snu.. Najednou otevřelo oči a dalo se do pláče. Nedalo se utišit a jeho pronikavý hlásek se nesl potemnělou pustinou široko daleko.
Jak tak stál s plačícím dítětem, nevěda co učinit, uviděl vysokou postavu rýsující se před ním proti pohoří. Její archaický bizarní vzhled se vymykal všem jeho představám. Na hlavě měla ostnatou ledovou korunu, na prsou těžký krunýř a v nelidské tváři zářil, či spíše žhnul, pár očí. Směrem dolů jakoby se rozpouštěl v mlze. Ztrnul, když zahřměla. "Vrať mi mé dítě! Otce i matku jsem zahubil, jen já ho vychovám, nikdo kromě mne nemá tolik trpělivosti, aby to dokázal."
Poutník nečekal už na další. S dítětem přitisknutým k hrudi, nedbaje výzev, klopýtavě prchal hlouběji do lesa. Vichřice ohýbala stromy až k zemi; rozpoutala se bouře. Blesky sršely z nebe, hrom duněl ozvěnou ve skalách, spustil se prudký liják. Hlas obra dále zněl prostorem.
"Kam utíkáš, přede mnou se neskryješ, vidím až do nejzazšího koutu lidské duše. Já jsem pánem temnoty a času, nemáš naději uniknout, vždyť míříš přímo ke mně, ať jdeš kamkoli."
Poutníkovi se ve spěchu dostala noha do kořene pařezu. Upadl, dítě nepouštěje. Zakryl je svým tělem a omdlel hrůzou.

Běsnící živly se pozvolna utišovaly. Poutník spal. Až rozbřesk ho probudil chladem a vlhkem. Jen co si uvědomil předchozí děje, lekl, že dítě zalehl. Naštěstí se to nestalo. Zakryto jeho tělem bylo chráněno před deštěm, jen ručky mělo studené a trochu promodralé. Poutník je zvedl a sám prokřehlý a v mokrém šatě si porostem razil cestu zpět.
Svítalo. Slunce vycházelo v růžové a žluté mlze. Než se dostal z lesa ven, již i trochu křálo. Pocítil hlad. Ze záhybu oděvu vylovil zbytek chleba a začal v chůzi jíst. Ale čím nakrmí dítě?
Cesta vyústila do horského údolí. Na jeho vzdáleném konci uviděl na skalisko přilepené stavení v podobě vysoké věže s několika nezakrytými okny. Vydal se k němu s předtuchou, že tam najde, co potřebuje. Tloukl na těžké dřevěné dveře, ale nikdo neodpovídal. Tak vešel dovnitř. Dole nebyl nikdo. Když vystoupil po schodech, v jeho pohledu seděl zády k němu stařec u stolu a jedl. Poblíž zavrčel pes, ale věnoval se také misce pod stolem. Když poutník poprosil o trochu mléka pro dítě, stařec se otočil. Poutník podruhé ztuhl; byl to tentýž muž ze včerejšího setkání. Nyní měl lidskou postavu, ale jeho oči se do něj zabodly. "To jsem si myslel", řekl, "nevíš ani, jak bys je nasytil." Vzal ochromenému poutníkovi dítě a nakrmil mlékem. Dítě během té doby vyrostlo a naráz mu bylo pět let. Dítě samo poděkovalo za jídlo, vzalo poustevníka vrostlého do podlahy za ruku a vyvedlo z domu ven.
Poustevník přemýšlel, jak je možné, že dítě tak rychle vyrostlo, ale to, nevšímajíc si jeho úvah, bylo již vpředu. Napomínalo ho.
"Rychleji, vždyť jdeme pomalu, musíme do zimy přejít hory."
To vrátilo poutníka do skutečnosti. Byl zas večer a hory velmi blízko. Jak se ale přes ně dostanou?
"Znám cestu", řeklo dítě. "Přinejhorším se schováme do nitra hory a zimu zde do jara přečkáme."
Poutník si vzpomněl, že slyšel o opuštěném solném dole v těchto oblastech.
"Ale co budeme jíst?"
"Budeme jíst sůl", odvětilo dítě klidně. "Sůl drží vodu v těle. Ale jídlo není důležité, cožpak nevíš, že už dávno nemáš pozemské tělo?" Poutník se zhrozil; toho si zatím nevšiml.
Než došli do večera ke vchodu do hory, bylo dítěti již deset let. Museli se rozhodnout, zda se vydají ještě teď do hor nebo ne. V horách je zima dříve.
"Raději se schováme do jeskyně", vědělo si rady dítě a zapálilo louč, kterou našlo ve výklenku ve skále, a zmizelo uvnitř.
Poutníkovi se do jeskyně nechtělo. Další nucená zastávka. Ale nedalo se nic dělat. Chlad byl znatelný už i ve dne a na svazích ležel první sníh. Brzy přivykl tmě a začal rozeznávat obrysy chodby. Tu uslyšel tlumený hovor. Dítě s někým rozprávělo.
"Neboj se, to je můj přítel permoník", oznámilo mu povzbudivě, "pomůže nám dostat se na druhou stranu ven z hory, abychom neztratili čas." Poutník se zachvěl, protože se mu zdálo, že v mužíkově postavě poznává starce z věže, ale zmenšeného. Také rozeznával, že z dítěte se stal mladý jinoch. Ale nebylo kdy o tom přemýšlet, neboť vykročil se světlem k nejbližší sluji. Poutníkovi se dařilo následovat jej jen stěží podle jeho zvonivého hlasu a záblesků vzdalujícího se světla louče, kterou těď nesl permoník.
Svitu přibývalo. Najednou se něco změnilo. Uviděl východ zalitý světlem opravdovým. V něm stálo dítě a bylo mu přes dvacet let. Usmívalo se a kývalo na něho. "Pojď honem, jsme u cíle."
Poutníkovi se s velkým úsilím podařilo dostat z jeskyně ven. Uviděl, že hrozně zestárl. Ruce měl vrásčité, vlasy i dlouhé vousy bílé. Všechno mupřišlo líto a oči se mu zalily slzami.
"Běž samo, já už nemám sílu."
Ale dítě odvětilo: "Já jsem přece ty."
Mladík přiskočil a starého poutníka podepřel.
Spolu se pak vydali jarem k domovu.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma








Nepřehlédněte

Okultní knihkupectví Jsme na FaceBooku


Seznam zapsaných

Seznam studentů přihlášených do aktuálního semestru:
září 2018
únor 2018
září 2017
únor 2017
září 2016
únor 2016
archiv


Thelema-centrum
Kunkovice

Tady probíhají semináře. Přijeďte!


Galerie:
Nová galerie je tu.

Témata:
1.  Školní aktuality
2.  Na zadané téma - úvaha
3.  Na zadané téma - vyprávění
4.  Mé nejšílenější přání
5.  Zážitky z vizualizací
6.  Setkání s monstrem
7.  Volné téma
8.  Povídky podle obrázku.

Starší práce:
6. 
7.  Dubnová setkání
8.  Kurs Výkladu horoskopu
9.  Moje práce s magickým zrcadlem
10.  Začínáme!
11.  Holčička
12.  Magická zrcadla
13.  Má hrdinská cesta
14.  Výklady tarotu
15.  Září 2014 - začněte u nás studovat!

Novinky

Co nového na celém Magick.cz?


Naše reklama

Ritual.cz