Škola Věšteckých umění a esoteriky v Brně

Otevřené studijní obory:

Každý únor a září se můžete přihlásit do čtyř základních studijních oborů. Obsah, popis a ukázky naleznete zde.


Půlroční a další kursy:

Každý půlrok otevíráme pestrou nabídku kursů. Obsah a popis včetně ukázek naleznete zde.


Semináře, cvika, víkendy:

Setkání, praktická cvičení, semináře, workshopy najdete zde.


Dceřinné projekty školy:

Malé opatství Thelémské Magická lóže.
Kurs magie - teorie, praxe, sebezdokonalení.


Návštěvní hodiny školy:

Pondělí 17 - 18.30 hodin. Prosím objednejte se. Kontakty zde.Telefon:
775 SHUGAL=
775 748425.


Doporučené knihy:
Novinky v obchodě

ANKETA:
Co vám tu chybí?

Víc prací studentů. (923)

Fotky. (493)

Reporty z akcí. (382)

Něco jiného (147)

Nevím. :-) (141)



Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy


Seznam stránek
Kdo jsme?
MAGICK rozchodník

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana


Jediná evropská škola, nabízející úplné vzdělání v esoterních naukách a věštecví



Ze života školy
Úvod

      Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.

Nenechte si ujít:

HISTORIE ŠKOLY* co je esoterika * školní perličky * kurz magie * Revue44 (Z deníku Zuzany Antares)



Jak začít studovat

  1. V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
  2. Vyberte si svůj obor.
  3. Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
  4. Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
  5. Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.

Zvolený článek:

Živoucí srdce

      Byla už hluboká noc, když se Carolan dopotácel k okraji Artikové strže. Cítil se vyčerpán, téměř na konci svých sil, ale žád naděje, obrovské zvědavosti a touhy konečně spatřit ono nepopsatelné, jež znal jen ze svých snů, mu dodávaly nesmírné množství nové energie. Neváhal proto dlouho a začal sestupovat strmou kamenitou stezkou na dno kaňonu. Ledový vítr jej každou chvíli srážel na kolena a jen temný odlesk Hvězdy od protější strany mu dával tušit, kde by mohla být cesta.

      Trvalo to dlouho, nekonečně dlouho. Ale pak stál na samém dně zvláštního údolí a ve tmě rozeznával po levé straně tmu ještě hustší: to nemohlo být nic jiného, než otvor ve skále. Pocítil náhlé píchnutí v hrudi, to zvláštní sevření, které tak dobře znal a které ho každé ráno budilo z živého snu. Své vlastní srdce slyšel tak jasně, jako by jeho údery odrážely svou ozvěnu ode všech stěn Artikové strže.
Neměl nic, čím by rozdělal oheň, nebylo zde ani nic, co by mohlo hořet a udělat světlo. Pocit chladu před čišící temnotou jej přiměl k tomu, aby uchopil lem svého hávu a omotal jej těsněji kolem své hrudi a krku. Pak udělal první kroky do temnoty... Prostupoval naprostou tmou, přesto pozoroval, jak se cesta prudce svažuje a jak se neustále stáčí vpravo, takže nakonec musela tvořit něco jako spirálu. Dobře to znal. Věděl, že ujde ještě několik set kroků, a pak se kolem rozhostí teplo nitra země.
Přestože v cestě neměl žádné překážky, musel jít pomalu, s rukama stále rozpřaženýma a hlavou hluboko skloněnou. Nebylo zde sebemenšího odlesku jakéhokoliv světla, a tak byla cesta dolů pomalá a dlouhá... Za chvíli mu v té tmě začaly před očima vyvstávat obrazy událostí, jež prožil za těch několik týdnů na cestě, a pak i útržky událostí, jež tomu všemu předcházely. Neprostupoval tak jen tím tmavým kruhovým tunelem, ale celým svým životem...

Všechno bylo na začátku tak krásné - je snad možné, že to takové opravdu bylo? Zdálo se mu to nesmírně dávno. Viděl se na nádherné pláni Kargasového návrší, nad rozlehlou osadou Charkézských obydlí, jak se ve hře hledá se svými vrstevníky... viděl otce a ostatní chlapce na lovu, při kterém poprvé zasáhl drakona... Viděl celou jejich rodinu na pouti do Hlavního města vysoko mezi horami, jak se uprostřed oranžovo-bílé jeskyně naklání přes kruhový okraj a dívá se do průzračné, nekonečné, podmanivé vodní hlubiny posvátného vroucího Pramene vod... Při vzpomínce na něj se mu nahrnuly slzy do očí. S následujícími obrazy ze svého života však pocítil, jak se náhle změnila atmosféra...

A právě v takové kritické době se Carolan jedné noci nečekaně probudil s živým pocitem, že jej někdo volá. Bylo to volání tak naléhavé, že jen při vzpomínce na něj se mu svíralo srdce nekonečnou tesknotou. Těžko by dokázal uchopit do slov poselství onoho neznámého hlasu, zůstal v něm tenkrát jen pocit. Ten se však s každým dalším dnem a každou další nocí stával konkrétnějším, až si jednoho rána dokázal vybavit celou událost téměř tak, jak ji viděl ve snu:

Seděl sám v prázdné místnosti, tak temné, jako jeho vyhlídky do budoucích dnů. Za jeho zády však byly dveře... V jednom okamžiku měl najednou pocit, že se místnost prozářila, že v těch dvěřích někdo stojí, a že k němu někdo mluví. Sotva se však s překvapenou zvědavostí stačil otočit, zahlédl už jen na okamžik zvláštního muže, vlastně jen jeho siluetu, v záři jasného světla, vycházejícího odkudsi zpoza dveří. V následující vteřině však muž udělal krok stranou - a zmizel. Nesmírná závažnost jeho slov však nadále visela ve vzduchu a Carolana zasahovala do morku kostí. Okamžitě se proto zvedl a rozběhl směrem ke dvěřím, stále prozářeným oním průzračným jasem, a snažil se ze všech sil volat: "Prosím tě, stůj, neodcházej! Neporozuměl jsem tomu, co si říkal! Musím to slyšet ještě jednou! Slyšíš?! Nenechávej mě tu napospas vlastní samotě!" Se vzrůstající panikou však zjišťoval, že ty prosvětlené a tak zdánlivě blízké dveře, jsou najednou nesmírně daleko a i když běžel ze všech svých sil, nepřiblížil se jim ani o píď... Vstříc mu však přeci jen přicházela odpověď, tak lehká jako ozvěna, jemná a nadějná jako sama vůně jara: "Jdi stále za tím světlem. Zatím z něj vidíš jen onu malou část v obrysu dveří, ale čím blíže jim budeš, tím širší bude i tvůj obzor... S každým dalším krokem uvidíš nejen více světla, ale porozumíš i dalšímu ze slov, která jsem ti řekl. Jednou dojdeš až ke dveřím, a pak...!

Probudil se. Tentokrát už nedokázal zůstat v klidu na místě. Přestože všude kolem, v jejich rozlehlé podzemní jeskyni, všichni ještě spali, sebral jen svoje nejnutnější věci a vyřítil se tunelem, který byl východem na zemský povrch, do kaňonu, nedaleko jeho rodné osady u Kargasového návrší. Neměl nejmenší představu, kam má jít, přesto z nepochopitelných důvodů cítil, že jeho kroky budou mít správný směr - on musí jen jít, jít stále dopředu!

Od té doby - před téměř třemi měsíci - byl neustále na cestě. Nebylo dne odpočinku, nebylo dne klidu. Stále se musel ukrývat před houfy Scheriů, a tak se vydával na cestu hlavně v době, kdy Hvězda byla za obzorem, když nastala noc a všude kolem vládlo mrazivé, vlhké šero. Ve dne se ukrýval pod nánosy obrovitých kamenů a tam prožíval znovu ono snové volání, kterému stále víc a víc rozuměl. Slyšel teď naprosto jasně, jak onen tajemný hlas říká: "Ještě 99 dní a zemřu a se mnou zemře všechno. Proto jsem ale nepřišel: nejsem prorokem vaší beznaděje a vašeho konce. Pojď za mnou! Najdi mě, dokud žiji!" Opakovalo se to s neúprosnou pravidelností a jediné, co se v tom snu měnilo, bylo číslo: každý den nižší.

Prošel už téměř všechny skryté podzemní osady a všude se setkával s novými a novými tvářemi, zvrásněnými stínem zakořeněné beznaděje. Všude hledal nějaké znamení, ale žádné nenacházel. To spíše on byl znamením: pokaždé, když vyřkl důvod svého příchodu i směr svého hledání, v očích posluchačů národa jeho krve se znovu objevil jakýsi kmitavý záblesk: naděje žije. A přichází skrze tohoto muže. Odkud však přichází ona naděje k němu? Ta otázka pálila nejvíce jeho samotného a to tím mocněji, čím nižší bylo číslo. Když se přehouplo k poslední desítce, začal téměř ztrácet soudnost a už se na cestě ani nezastavoval, ani neskrýval. Naštěstí, čím dále byl od Hlavního města a čím blíže poslední z osad, tím řidčeji narazil na některého z Scheriů. Zbývala už jen dvě čísla, když dospěl k okraji Artikové strže.

Konečně se na konci tunelu objevilo světlo. Ještě než k němu došel, uslyšel - jako už tolikrát - první vzrušené hlasy. Aby předešel jakýmkoli obavám těch, kdo tady dole prožívají své skryté životy, totiž obavám a strachu před Scherii, sám rychle zavolal své jméno a odkud přichází. Konečně dorazil až ke kraji ohromné, nízké jeskyně, uprostřed které hořelo ohniště. Všichni tu stanuli v tichém údivu... Prohlížel si jednotlivé tváře, a prohlížel si je dlouho... Něco tu bylo nápadně zvláštní, něco bylo úplně jiné. Výraz těchto lidí totiž naprosto neodrážel žádnou odevzdanost, která mu vždycky šla první naproti. Nespustil se vodopád švitoření, který se ozval vždycky poté, co si v klidu oddechli od předchozího intenzívního napětí a strachu, jež se ukázaly liché. Ne, nic z toho se tu nedělo. Ti lidé zde naopak stáli naprosto tiše, v očích měli mírný, ale jasný úsměv a tvářili se, jako by věděli. Jako by jej už dávno čekali.

"Ještě jeden den... a zemřelo by všechno" - přerušil mlčení hlas, přicházející z nejvzdálenějšího konce jeskyně. Carolan zamrazilo po celém těle: ne, tentokrát přece nespí, ale ten známý naléhavý hlas ze snu k němu přesto mluví. V tom okamžiku pochopil, že je u konce své cesty. Našel jej.
"Ne, ještě jsi nedošel až na konec", pokračoval hlas, jako by mu četl myšlenky. "Ale teď tě tady vítám."
Konečně byl s to udělat krok, a tak se pomalu rozešel k místu, odkud hlas přicházel. Lidé mu jen udělali cestu a na pozdrav mu kladli ruce na ramena, když procházel kolem. Došel až k malé skupince, jež obklopovala ležící postavu. Když Carolan přicházel blíž, i oni vstali a poodstoupili a on konečně spatřil Toho, jenž k němu noc co noc promlouval. Byl to Scheria!

"Jsem rád, že jsi konečně tady," řekl pomalu unaveným hlasem. "Moc času sice nezbývá, ale dorazil jsi včas. Už ode dne svého zrození jsem tě volal a jsem opravdu šťasten, že jsi mě poslechl - tedy jsem se nenamáhal nadarmo."
Carolan vypadal čím dál zmateněji. Ode dne svého zrození? - pomyslel si. Vždyť tady na zemi leží stařec téměř stoletý, a navíc Scheria, které ještě před dvaceti lety nikdo neviděl a neznal. Jak by tedy ke mně mohl volat takovou dobu? Jeho otázky vyvolaly v Scheriových očích i kolem úst mírný, téměř pobavený úsměv, přesto bylo znát, že se nechce příliš unavovat vysvětlováním. Carolanovi proto přišla na pomoc mladá, asi dvacetiletá žena, jež mu seděla nejblíže po pravici. "Jsem jeho matka. Vím, že je to všechno zcela nepochopitelné, ale ze všech těch podivných událostí posledních tří měsíců, jsme poznali, že se tu něco děje. Že naše situace není ještě úplně ztracená, ba naopak, přichází nám na pomoc sama Říše Pána drakonů a našich předků... Dnes je tomu totiž přesně devadesát devět dní, co se nám narodil tento muž, ležící před tebou. Věř mi, že jsme při prvním pohledu na něj byli stejně zděšení a zmatení jako ty a naše bolest byla téměř nesnesitelná. Nenechal nás však dlouho trpět. Když totiž hned druhý den poprvé promluvil a zvolal to, co pak opakoval každým dnem, všechny obavy vystřídala obrovská, nepopsatelná naděje. Každý den rostl tak rychle, jako by jeden náš den byl pro něj rokem. Proto teď vypadá jako stařec."
Carolan se chvíli díval na ženu, chvilku na Scheriu, ležícího teď se zavřenýma očima před ním, a začínal pomalu chápat souvislosti mezi sebou a oním mužem, mezi jeho naléhavým voláním a svou nutkavou potřebou jít stále dopředu a hledat. Přesto ještě ani v záblescích nerozuměl důvodu, proč a k čemu to všechno vlastně bylo.
"Všechno má své důvody, i když nám mnohdy zůstávají skryty", pokračoval Scheria, jako by se Carolan obrátil s otázkou na něj. "Často tak neznáme víc, než jen tu svoji část cesty a tu práci, kterou máme udělat právě my. Proto ani já zatím nevím zdaleka všechno. Vím jen, že jsem byl poslán jako oběť a ty...." - tady se znovu dlouho odmlčel, "a ty abys ji provedl. - Ale proč? Na to snad najdeš odpoveď ty sám, já ji zatím neznám. Já, tak jako ty a jako každý z nás, jdu svou cestou a svým tempem k těm otevřeným dveřím, kde - jak doufám - uvidím tu svou část i s ostatními souvislostmi v celém svém kontextu. Nechtěj však teď, prosím, ode mě slyšet víc." - Pak se odmlčel a s odvráceným pohledem vyčkával, jako by hledal další vhodná slova.
"Teď už mnoho času nezbývá. Počet mých dnů byl vyměřen na sto a poslední právě začal. Musím tě proto požádat o tuto službu, a to dřív, než bude pozdě. Musíš mě zabít... tak jako posvátného drakona. Musíš mě zabít dřív, než sám zemřu a donést mé srdce do hlavního města Scheriům."
Carolan byl v nemalých rozpacích. Při pomyšlení, že má tomuto muži, byť by to byl Scheria, za živa vytrhnout srdce z hrudi, začal pociťovat vyčerpávající slabost. A běžet znovu přes celou zemi až do horského města, kde má předstoupit před Scherie - to mu připadalo takřka zcela neproveditelné. Jistě by jej zabili, sotva by ho uviděli. A i kdyby ne, jak by s nimi vůbec mluvil, když nezná jejich řeč? A co by jim vlastně řekl?
"Proč si děláš tolik starostí, když sám víš, jak nepředvídatelným způsobem jsme se k sobě dostali my dva. Důvěřuj! Právě tak to musí pokračovat. I Scheriové mají muže, který ví, co má udělat. Nevím, kdo to je, ale jeho jméno je Anra-Scheria. Tak jako jsem volal tebe, vyzýval jsem i jeho. Rozumíš? Musíš se ptát po muži jménem Anra-Scheria... A pokud jde o jejich řeč, naučíš se jí, jakmile budeš držet mé srdce ve svých rukou. Nedělej si starosti, čas je neúprosný. Ty teď musíš jen jít!"

Carolan se podíval na ženu vedle sebe, mužovu matku, a bylo mu stále stejně těžko. Ona mu však pohlédla do očí tak klidně a jistě, že měl náhle pocit, jako by po dlouhé době konečně došlápl na pevnou zem. Ještě chvíli se rozhlížel po svých nových blízkých a v každém zahlédl něco z toho míru, se kterým má člověk jistotu, i když všechno úplně nechápe. Nechtěl se tomu bránit. Bylo tak sladké tomu podlehnout...
Vrátil se pohledem zpět ke starci na zemi a pokývl zlehka hlavou.

Byl znovu na cestě. Tentokrát byla zima tak ostrá, že téměř až k horskému masívu nepotkal jediného z Scheriů. Zřejmě se - podobně jako on - snažili ukrývat před nápory mrazivého větru. Přesto pokračoval dál, s nádobou omotanou hrubým šátkem v rukou.
A tak se dostal až na samotné návrší Hlavního města. Při pohledu na jeho rozlohu se mu opět vybavily vzpomínky z dětství. Nebylo vůbec možné ty dva obrazy porovnat, jak se od sebe lišily. Začal vystupovat po skalnatém masívu k vrcholku, což byla v podstatě jediná cesta, kterou si pamatoval. Aniž se musel rozmýšlet, nebo rozhodovat, zamířil rovnou k oranžovo-bílé jeskyni Pramene vod.
Když už byl téměř na samém vrcholku a zvednul hlavu od kamenité cesty, ztuhnul, jakoby sám byl vytesán z téhož kusu: jen několik kroků před ním byl obrovský Scheria.
Oba stáli proti sobě a překvapeně si hodnou chvíli hleděli do tváře. Carolan se však vzpamatoval první, neboť si během cesty snad tisíckrát představoval, jak asi bude vypadat jeho setkání s nimi. Pomalým pohybem vytáhl ze svého hávu omotanou keramickou misku a pozvedl ji do výšky očí. A ještě dřív, než mohl Scheria cokoliv udělat, odvážil se říct: "Hledám Anra-Scheriu!" S údivem zjistil, že mluví jejich jazykem tak, jako by to bylo pro něj odjakživa přirozené. Ještě více však byl překvapen jeho protějšek. Stál jako omráčen. Po dlouhém důkladnějším pozorování se Carolana konečně otázal:
"Ty znáš Anra?"
"Neznám a ani nevím, kdo to je. Ale jsem k němu poslán, nesu mu poselství."
Po dalším váhání však Scheria pokynul rukou, aby jej následoval. Anra byl král, to poznal Carolan na první pohled. A třebaže jej považoval za protivníka, musel mít k němu úctu a respekt. Jeho přísná, zasmušilá tvář jakoby zpočátku odrážela skoro stejnou beznaděj, jakou nalézal na každém místě svého putování. Teď, když Carolan přistoupil blíž a ukázal mu svůj poklad, se však znatelně uvolnila a jakoby ožila. Pokýval hlavou a s vydechnutím řekl: "Po tři měsíce mě budila ze sna postava z lidu vašeho národa a úpěnlivě mě prosila: ´Přijmi moje srdce! Slyšíš?! Vezmi moje srdce a přines k Prameni vod!´ Myslím, že tě poznávám. A tak pojďme."
Vyšli z místnosti a následováni velkým zástupem jeho lidí se vydali podzemní chodbou směrem k oranžovo-bílé jeskyni. Před jejím vchodem se Anra zastavil a pokynul ostatním, aby počkali. Sami s Carolanem vkročili dovnitř.
Stáli u kruhového okraje, ale tentokrát Carolana neomračovala příjemná horká vůně Pramene, jak to zažil před dávnými lety. Ne. Z nitra jeskyně snad čišel chlad s ještě větší intenzitou, než kdekoli venku. Nenechal se však zastavit vzpomínkami. Vytáhl keramickou mísu, odklopil víko...
Na dně misky bilo Scheriovo srdce. Carolan je vzal do svých rukou, nahnul se přes okraj Pramene a pomalu ho pustil do mrazivé, temné hlubiny.
Oba stáli s tichou nehnutostí a pozorovali, jak tlukoucí srdce zvolna klesá, níž a níž, až měli pocit, že se jim načisto ztratilo z očí. V tu chvíli se však právě z onoho místa začala linout záře. Zpočátku mírná, pak ale stále silnější a jasnější. Světlo se za chvíli začalo zrcadlit i nad kruhovým roubením Pramene. Carolan pocítil náhlé teplo. Ne. To nebyl klam smyslů. Jaro se vrátilo.
Obrátil se na Anra. A na jeho tváři spatřil něco, jako úsměv.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma








Nepřehlédněte

Okultní knihkupectví Jsme na FaceBooku


Seznam zapsaných

Seznam studentů přihlášených do aktuálního semestru:
září 2018
únor 2018
září 2017
únor 2017
září 2016
únor 2016
archiv


Thelema-centrum
Kunkovice

Tady probíhají semináře. Přijeďte!


Galerie:
Nová galerie je tu.

Témata:
1.  Školní aktuality
2.  Na zadané téma - úvaha
3.  Na zadané téma - vyprávění
4.  Mé nejšílenější přání
5.  Zážitky z vizualizací
6.  Setkání s monstrem
7.  Volné téma
8.  Povídky podle obrázku.

Starší práce:
6. 
7.  Dubnová setkání
8.  Kurs Výkladu horoskopu
9.  Moje práce s magickým zrcadlem
10.  Začínáme!
11.  Holčička
12.  Magická zrcadla
13.  Má hrdinská cesta
14.  Výklady tarotu
15.  Září 2014 - začněte u nás studovat!

Novinky

Co nového na celém Magick.cz?


Naše reklama

Ritual.cz