Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.
V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
Vyberte si svůj obor.
Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.
Zvolený článek:
Delfíni
Probouzím se se zářícím sluncem, vycházejícím nad obzor. Ležím v lodˇce, pohupující se na moři. Sedám si, do rukou beru vesla a lodˇku natáčím přídí k vycházejícímu slunci. Vesluji. Je příjemně. Zatím slunce nepálí. Dívám se na motor, který je na zádi, ale plánuji, že jej použiji až budu unavená nebo bude velké horko. Nevím, jak dlouho budu na moři sama, kdy se objeví pevnina, kde bych se setkala s lidmi. V lodˇce mám láhev s vodou, ale na dlouho mi asi nevydrží. Zatím se cítím dobře a rozhlížím se po modrém moři, mihotajících se vlnkách, pofukuje vánek. Hanka nám radí: \"Zavolejte si pomocníka.\" Jen to dořekla, už byl u mě. Veselý delfín, tančil na ocase. \"Ahoj, jak se jmenuješ?\", zněla moje otázka.\" Čiki, Čiki, Čiki \"- zazpíval. Přivolal hejno delfínů, kteří vesele skotačili v moři kolem lodˇky. Čiki mi pomohl do moře, delfíni mě vozili, potápěla jsem se s nimi, voda byla příjemně teplá. Dováděla jsem bezstarostně s delfíny. Delfíni se postarali i o lodˇku. Postrkovali ji kupředu. Vpravo se objevila pevnina. Zamířili jsme k ní. Delfíni zmizeli, lodˇka narazila dnem na pevninu.
Vyskočila jsem z lodˇky a dostrkala lodˇku ještě víc na břeh. Kráčela jsem pískem, do kterého se mi příjemně bořila chodidla. Přede mnou se objevil les, do kterého jsem měla vstoupit. Byla jsem bosá, a napadlo mě, že tak se mi lesem půjde dost obtížně. A ejhle, u prvního stromu byly moje tenisky. Obula jsem se a vkročila do lesa.
Les, to byly samé obrovské buky. Vysoké, s mohutnými kmeny. Šla jsem stále do kopce, chvílemi odpočívala opřená o silné kmeny stromů. Rozložitými korunami stromů prosvítalo sluneční světlo. Větve se vzájemně dotýkaly a tvořily nade mnou zelenožlutou klenbu z listí. V korunách stromů poletovali ptáci, ve spadaném listí pobíhali hraboši. Les byl prostorný, prosvětlený, stromy mi byly oporou, cítila jsem se v bezpečí. Les končil, a byla tady skála.
Vylezla jsem na skálu, až na vrcholek, a stála jsem na okraji kruhového otvoru, jako by to byla sopka. Lehla jsem si na břicho a snažila se proniknout černočernou tmu, která byla v propasti. Pátrala jsem zrakem po nějakém výčnělku, za který bych se mohla zachytit a sestoupit dolů. Nic jsem neviděla. Jen černo. Obcházela jsem skálu a hledala nějaký jiný vchod, kudy bych se dostala dovnitř. Vchod se mi podařilo najít. Nahrnula jsem na hromádku suché listí, rozemnula jej na drobnější kousky a křesala kameny o sebe, až se z listí začalo kouřit a vyskočil plamínek. Plamínek jsem krmila listím a větvičkama, až se rozhořel v ohníček. Nedaleko ležela ulomená větev, plná smoly, jako by čekala na mne až z ní udělám louč. Zapálila jsem větev a vstoupila do bludiště. Až do této chvíle probíhalo vše hladce, příjemně, pohodově.
Tedˇ mě obklopila tma, kterou kolem mne prosvěcovala louč. Louč jsem nesla v levé ruce a pravou se dotýkala kamenných stěn. Dvakrát jsem narazila na stěnu, cesta končila. Vracela jsem se, ale hned zase pokračovala dál. Pravou rukou jsem se chvílemi dotýkala kamenných stěn. Šla jsem pomalu a opatrně, viděla jsem jen malý kousek cesty kolem sebe, osvěcovaný loučí. Měla jsem nepříjemný pocit, obávala jsem se nějakého nepříjemného překvapení, které na mě číhá za nejbližší zákrutou. Nepříjemné překvapení se nekonalo, cesta končila v prostorné kruhové místnosti.
Uprostřed místnosti stál trůn a na něm seděl muž v dlouhém tmavém plášti s límcem. Na stěnách hořely louče, v místnosti bylo pološero. Napadlo mě, že muž je důležitá osoba a poklekla jsem před ním, abych jej pozdravila. Muž vstal z trůnu a přistoupil ke mně. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Stáli jsme vedle sebe a povídali si. Já jsem najednou viděla celou situaci shora. Dívala jsem se na ženu a muže, jak stojí vedle sebe a povídají si. Chvíli jsem se na ně dívala a pak jsem byla zase ženou, a muž mě vyprovázel z bludiště. Vyšli jsme východem z kruhové místnosti, ven do světla. Muž se vrátil do bludiště a já jsem seděla na skále a dívala se na kamenné město v dálce. Setmělo se a ve městě se rozzářilo spoustu světýlek. Seděla jsem dál na skále a dívala se na zářící město.
Tento článek je na téma: Zážitky z vizualizací
Vypsat všechny články na toto téma