Příběh, jež krev v žilách rozehřeje,
touhu žit rozdmychá a
podceněnou sílu a potřebu něhy
připomene.

Déšť již utišil svůj pláč a krůpěje nářku proměnil v měkkou náruč sněhových polštářku, jež pomohl mu utkat vítr. Déšť pochopil, že k Tvým nohám neskládám oběť jež zemřít by měla, ale přináším Ti vzácný dar a spolu, tedy s větrem, otevřeli v mlhovině bránu a já vstoupil jsem do říše Tvé a prosím vyslyš slova má.

      Ó Kamenný pane,
Přišel jsem jak sis již dávno přál, přišel jsem jak úmluva mezi námi zněla, přišel jsem splatit svoji daň za pomoc, jenž nebesa mé zemi přízní svou mi v nouzi seslala. Přišel jsem poděkovat živlům, vzpomínáš?
Jen jeden však stále chybí,
V mých rukou je k vzkříšení jeho tento dar.
Kladu Ti jej k nohám.
Je to má dcera.
V žilách krev jí tepe, jiskří život a vyhaslý oheň svůj plamen zažíhá.
Kamenný pane,
Nebojím se svěřit Ti svou dceru, ač je má jediná a tím pro mne svatá bohyně. Vím, že s úctou Tvé ruce její život v ochranu převezmou. Tvůj postoj chrání ve skále zakleté hrdlo bohyně, jež je skrytá žena a ráda by promluvila. Ve světě zla a mužské násilnické zloby, její něžnost zkameněla. . Ve stěně skály podobu kočičí tváře vzala a přestala hřejivě příst, její něžnou šíji chrání přísné tváře kněží ve štítech skal.
Když přicházel jsem, plakala voda, podobu deště na sebe vzala. Vítr si však s jejími kapkami začal hrát – neplač – blíží se radost a vysvobození, ne soužení. Šimral a šeptal , až začala se voda smát a ochotně svoji bolest v závanech větru ve sníh proměnit nechala a tyto polštáře Ti obě síly rozprostřely k nohám. Už teď neplatí, co stalo se v Tvé zemi a proč voda se v slzách utápěti chtěla.
Její cit byl zdupán v dávných dobách. Všechny ženy byly upáleny, včetně mladých dívek i novorozeňat. Vyprávěl jsi mi, že v tomto hrůzném činu byl oheň proklet věčnými nebesy a bohyněmi a jako věčnou vzpomínku ztvrdla bolest v podobě tváře kočky, jež ve skálu se vepsala. Oči upřené má k nebesům, kde stále čte vyrytý verdikt bohů nad ohněm této země, kde láska zmírá po staletí a vášeň je prokletá. Kletba však může roztát jako ledy, zavlaží zemi pod těmito skalami a sad stromů vzkvete a život začne opět hřát. Však jen a jen tehdy, pokud dokáží se spojit srdce mužů na ochranu ženy a dokáží cit dát a nejenom brát. Když propadla se v kámen Tvoje říše as podobu kamene dostalo Tvé tělo i tvář, měl jsi věky na přemýšlení jak napravit dávné chyby a nebýt jen s upomínkou lásky v kameni sám. Jak zbavit svoje tělo ostrých ostnů a pohlazení moci opět přijímat.
Ruce zůstaly Ti lidské, abys měl šanci rozmyslet si co s jejich energií – zda budou brát, nebo pomoc nabídnou a ze skály nabídnou bezpečí, oporu a pevnost, ne chlad.
Když rozhodl ses co se silami v Tvých rukou, přispěchal jsi na pomoc mé zemi a podržel jsi skálu, která se pod mou zemí chvěla a chtěla rozevřít svůj chřtán a pohltit město při zemětřesení. A spolu s větrem vrátil jsi na vrcholky hor rozzuřenou vodu, která bolest za pošlapaný cit si ve zmrzlé lavině chtěla někde vyzuřit.
Já nevládl jsem nejlépe a ženám nechoval se s úctou. Radovánky milé byli mi, turnaje a mužský chvást. Když však viděl jsem jak odvrátil jsi tresty matek Země a Vody za bujné veselí, hýřivost a pouze smyslné pánů potěšení a jak prosil jsi je o příležitost a slitování pro říši Tvou i moji zemi. Ano, jsem tedy ten druhý muž, který spojí s Tebou svoje srdce a budou chránit lásku a ženy.
Má dcera zrodila se po tomto slibu. Mou paní v den jejího narození anděl smrti k sobě vzal . Zůstal jsem sám. Přesto přináším svůj dar. Mou obětí je, že první krůčky její uvidíš Ty jako nový otec. Její smích a hlahol bude rozeznívat skálu a znovu láska vzkvete.
Promění se říše Tvá a probudí se krev v žilách zkamenělých lidí, krev, která nebude lačnit po bojích a pustošení, ale bude chtít život nový dát.
Kočka za zády Tvými začíná příst a její šíje teplá.
V hřejivé peří změnil se u Tvých nohou sníh,
Pokládám do něj svoji dceru,
Nastal čas,
Odcházím.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma