Šatrach stál rozkročen, za zády měl stěnu skalního chrámu a těšil se, až to skončí. Ze srdce nenáviděl scénu, která se opakovala pravidelně jednou za třicet let. Tedy přesně jednou za deset tisíc a sedm set třicet dva dnů. Tehdy se vyšplhal ke skalnímu chrámu nejsilnější z vesničanů, kteří obývali náhorní plošinu vklíněnou mezi vysoké horské štíty, aby Šatrachovi odevzdal dar. Šatrach pokaždé ukázal na kamenný schod u svých nohou a snažil se nedívat vesničanovi do tváře. I když to dělat vlastně musel, protože byl prvotřídně cvičeným bojovníkem a podle toho, co zrcadlil obličej lidských bytostí, se nejlépe poznalo, zda bude muset bojovat a jaké síly k tomu bude zapotřebí.

      Někteří vesničané bojovali, jiní ne. Ti, kteří bojovali, se probouzeli na kamenných schodech a jediným společníkem jim byl chlad a bolest, která jejich tělo opouštěla ani ne najednou a ani ne pozvolna, ale v jakýchsi vlnách. Nicméně úplně je neopustila už nikdy. Každého dvacátého devátého dne v měsíci, kdy se Luna na nebi spojila s Ninurtou a jejich světla splynula v jedno, se vlny bolesti vracely a zaplavovaly jejich vědomí vzpomínkami na skalní chrám, na dítě určené losem, na Šatracha a bolest zbavující vůle ke vzpouře. Ta bolest byla odměnou a vykupovala statečné před démony, kteří způsobovali strázně mnohem větší, před démony, kteří navštěvovali právě ty povolné. Šatrach stál rozkročen a čekal, až vesničan splní poslání. Až pažemi uvyklými těžké práci položí uzlíček, který do té doby hřál na své hrudi pod těžkou látkou pláště, na schody chrámu. Človíček, který je v něm ukryt, tak ochrání pole rodiny, do které se narodil, před pohromou ničící úrodu, a střechy vesnických chýší před kameny z bortících se skal. Šatrach věděl, že není dobré scénu protahovat, to nejcennější co uzlík obsahuje, je závislé na teple. Udělal krok kupředu a ukázal na kamenný schod u svých nohou. Krátce pohlédl vesničanovi do očí a rychlým přesným pohybem udělal to, co bylo zapotřebí. Vesničan se probral, stejně jako ti před ním, do opuštěné horské krajiny. Na kamenných schodech chrámu, který vytesali do skály jeho předci, ležely jen malé hromádky navátého sněhu. Šatrach si svlékl huňatou kožešinu, která chránila před mrazem jeho tělo a donedávna i tělíčko malého lidského tvora. Vesničané by v něm nyní těžko hledaly příšerné ostnaté monstrum, které se jim zjevovalo u kamenného chrámu, když nastal čas oběti. Vypadal téměř jako oni, jen jeho tvář byla podivně nehybná a hladká. Měla oči, které uměly vrůst do hlavy v těch chvílích, kdy jich bylo nejvíce zapotřebí a ústa, která se nikdy neotevřela, přestože uměla mluvit. Vzal kojence do náručí a přidržel si ho na hrudi. Plačící dítě zahalilo modravé světlo s narůžovělými odlesky. Zklidnilo se, zavřelo oči a usnulo. Šatrach je uložil do kolébky vystlané kožešinou a velice zručně se o ně postaral. Na kamnech ohřál mléko, a zatímco čekal až se vzbudí, pozorně si je prohlížel. Byla to holčička. Zda bude jednou moci nést jedno ze jmen vyvolené, nevěděl, na to bylo příliš brzo. Líbila se mu, ale to nebylo rozhodující. Čím déle byl na Zemi, tím více přivykal lidským bytostem a tím hůř se pak s nimi loučil. Každé dítě, na které padl los, bylo svým způsobem výjimečné a on mu pokaždé předal část svého vědění a dovedností. Žádné však zatím nebylo tím na které čekal.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma