Škola Věšteckých umění a esoteriky v Brně

Otevřené studijní obory:

Každý únor a září se můžete přihlásit do čtyř základních studijních oborů. Obsah, popis a ukázky naleznete zde.


Půlroční a další kursy:

Každý půlrok otevíráme pestrou nabídku kursů. Obsah a popis včetně ukázek naleznete zde.


Semináře, cvika, víkendy:

Setkání, praktická cvičení, semináře, workshopy najdete zde.


Dceřinné projekty školy:

Malé opatství Thelémské Magická lóže.
Kurs magie - teorie, praxe, sebezdokonalení.


Návštěvní hodiny školy:

Pondělí 17 - 18.30 hodin. Prosím objednejte se. Kontakty zde.Telefon:
775 SHUGAL=
775 748425.


Doporučené knihy:
Novinky v obchodě

ANKETA:
Co vám tu chybí?

Víc prací studentů. (923)

Fotky. (493)

Reporty z akcí. (382)

Něco jiného (147)

Nevím. :-) (141)



Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy


Seznam stránek
Kdo jsme?
MAGICK rozchodník

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana


Jediná evropská škola, nabízející úplné vzdělání v esoterních naukách a věštecví



Ze života školy
Úvod

      Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.

Nenechte si ujít:

HISTORIE ŠKOLY* co je esoterika * školní perličky * kurz magie * Revue44 (Z deníku Zuzany Antares)



Jak začít studovat

  1. V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
  2. Vyberte si svůj obor.
  3. Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
  4. Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
  5. Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.

Zvolený článek:

O princi Mírvaldovi

      Tak, hezky se pohodlně uveleb za počítač nebo třeba jen do křesla, záleží, kde sedíš, ležíš, stojíš či levituješ atd. a poslouchej můj příběh. Odehrává se v jedné nám skryté zemi Grepmandárii. Zde se ještě nacházejí kouzelní tvorové, bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, draci, víly, ale i sůvy z nudlí. My ji již neznáme, dávno se nám skryla, aby se před našimi hamižnými a roztahovačnými povahami skryla. Ale přece jen, každému se o ní občas zdá, někteří ji i ve svém skutečném světě hledají, ale většinou nenajdou. Jen vyvoleným a výjimečným lidem je to dovoleno a ti jsou pak obdařeni a obohaceni věcmi, zkušenostmi, zážitky a schopnostmi, které lidé už dávno neumí, neznají a neovládají.

      Přesto i v této kouzelné zemičce mají své obavy, chmury, zlé sny, noční můry se zelenými světélkujícími křídly a krvavě rudýma očima a dokonce i každodenní starosti. Tak tomu bylo i u mladého prince Mírvalda, prince z rodu jestřábů. Jeho rod byl jeden z nejstarších, nejvlivnějších, ale také nejkouzelnějších v Grepmandárii. Jeho členové se rodili se schopností se přeměnit v jestřáby. Ale k tomu nejdřív museli dospět a složit zkoušku. Kdo tuto zkoušku přežil, nejenže dostal dar přeměny, ale také dar proniknout do našeho světa, pohybovat se tu a tím se dál učit, ale rovněž náš svět trošičku ovlivnit, jen málo, ale i to stačí. Zkouška však byla nebezpečná, zlá a nejeden princ či princezna se z ní nevrátili.
Tak tomu bylo i u mladého prince Mírvalda. Blížil se jeho pětadvacátý rok a tím i zkouška. Celé malé královstvíčko s napnutím a obavami očekávalo tento den. Každý věděl, co by znamenal princův neúspěch – zkázu a zánik celého království. Vždyť již je to více než 40 let, co princův otec král Tušar bojoval se zlým mágem z hor o princovu matku. Tenkrát ještě mladý král Tušar vyhrál, ale za jakou cenu. Mág přísahal pomstu, přísahal, že se postará, aby ani jeden potomek krále a královny zkouškou neprošel a pak že se vrátí a celou zemi pohltí zima, led a sníh. A jak přísahal, tak také učinil. Jakým způsobem se dostal do posvátných hájů a jeskyní, nikdo neví, ale pravdou zůstává, že ani jeden z princových sourozenců se nevrátil. Nakonec zůstal princ sám a stal se poslední nadějí celé Grepmandárie. Hrůzný konec celé zemičky jen umocňovala krutá zima, obrovské přívaly sněhu, které se hrnuly dolů do údolí z mágových hor.
Již celý měsíc se snažil Mírvald najít v tajných spisech něco víc o posvátných hájích a jeskyních, již celý měsíc se snažil ze svého otce dostat, co tak hrůzného ho čeká, že jen ti nejotrlejší se vrátí. Ale marně! Úzkost ho jímala na každém kroku, v noci měl děsivé noční sny, které ještě umocňovaly noční můry se zelenými světélkujícími křídly a krvavě rudýma očima a které ho budily už i tak z děsivých snů a ještě celého vyděšeného se mu vysmívaly. „Bojí se, bojí, kdo se bojí nesmí do zelených hájů a křišťálových jeskyní. Bojí se, bojí“ a odporně se mu vysmívaly. Chodil všude jak tělo bez duše, hubl a čím dál více chřadl. Už nevyhledával své přátele, ale samotu. Nejednou se zatoulal až k bráně do posvátných hájů a jeskyní. Smutně se díval dál a lámal si hlavu, jak ve zkoušce obstát a jak zachránit nejen sebe, ale především celé království. Za soumraku se vracel zpět po pěšině podél divoké řeky, která tekla z hájů a prý měla původ hluboko v jeskyních. V předvečer zkoušky se šel naposledy projít a nohy ho opět donesly k bráně. Již se šeřilo, když se obrátil k odchodu. Vtom uslyšel křik, který přicházel od řeky. Spěchal po hlase. Dostal se až k prudkému srázu, který spadal do divoké říčky. Na kraji stála zoufalá žena a ukazovala směrem dolů ze srázu. Princ sledoval její pohled. Dole v řece na chvíli zahlédl postavu, která okamžitě zmizela v rozpěněné vodě. Mírvald neváhal. Shodil svůj plášť a skočil. Voda byla ledová, dech se mu zajíkl a nechtěl už naskočit, srdce se na chvíli zastavilo. Začal kolem sebe máchat rukama a snažil se najít něco, čeho by se chytil. Po nějaké době se mu to přece jen podařilo a on se mohl zase nadechnout a dát svému srdci šanci znovu začít bít. Kámen ho zachránil a zároveň mu umožnil malý výhled. Kus od sebe viděl ve vlnách se zmítat postavu. Opět neváhal a vrhl se do vln. Věděl, že musí jednat rychle, věděl, že i jemu se čas krátí a hrozí mu utonutí. Rychlými a silnými tempy se dostal již k bezvládné postavě, chytil ji a hledal místo, kde by mohl vylez z vody. Stále ho však voda unášela dál. Pomale už i on ztrácel vědomi, když se za zákrutem objevil přes řeku padlý kmen. Mírvald se z posledních sil zachytil a vytáhl sebe i bezvládnou postavu na kmen. Ztěžka oddychoval a cítil, že pomale začíná i omrzat. Na břehu se objevilo světlo z lucerničky. Byla to ta křičící žena. Pomale se k ní došoural. U jejich nohou už nevydržel a ztratil vědomí.
Sám nevěděl, jak dlouho byl bez sebe. Když se probudil, byl v neznámem prostředí. Ve světnici bylo přítmí, sám ležel v posteli, zakrytý až po bradu. Nad krbem se sušily jeho šaty. Uvědomil si, že je mu až nepříjemně teplo a nevolno. Snažil se vstát, ale svět se s ním zatočil a on upadl na zem. Jeho pohyb někoho z domu vyburcoval a přispěchal mu na pomoc, pomohl mu vstát a uložit se zpět do postele, pak princi neznámý vlil do rtů nějakou tekutinu, která způsobila, že se zakuckal. Konečně byl princ při plném vědomí. Konečně se mohl podívat kolem. Osoba, která se nad ním skláněla, byla žena nad srázem. Měla popelavě plavé vlasy, zelené oči, štíhlou milou tvář a byla velice mladá, téměř ještě dívka. Usmívala se na něj.
„Vítám vás, princi Mírvalde, konečně jste zpět mezi námi živými. Už jsem měla starost. Je skoro k půlnoci a vy už jste byl přes čtyři hodiny v bezvědomí.“
Princ se na ženu nevěřícně díval. „To už je tolik? Musím jít.“ Opět chtěl vstát z postele a opět ho nevolnost vrátila zpět.
„Zatím nemůžete. Mráz a ledová voda udělala své. Byl jste silně podchlazený, dokonce jste si uhnal i několik omrzlin. Šaty nejsou také ještě dost suché.“
„Ale já musím už jít. Zítra mě čeká zkouška, nemohu ji zmeškat.“ „Nezmeškáte. Ale budete tu muset přes noc zůstat. Ráno vás vyprovodím až před bránu. A nezkoušejte mi oponovat. Nepomůže vám to.“
Princ chvíli mlčky ležel a přemáhal v sobě chuť neuposlechnout. Nakonec přece jen došel k závěru, že bude lepší zde zůstat. Je dost unavený a má to odtud jistě blíž k bráně.
„Co se stalo s tím, koho jsem vytáhl z vody? Je živý? A kdo to je? „Nemusíte mít obavy. Můj bratr je v pořádku. Naštěstí, stejně jako většina dětí, se z podobných zážitků dostává rychle. Spí. Bude v pořádku. Moc vám děkuji za jeho záchranu. Teď se podívám na vaše omrzliny.“
Mladá žena se prince ani neptala a z táhla z něj peřinu. Teprve nyní si princ uvědomil, že na sobě nemá vůbec nic. Ale ženě to očividně nevadilo, dokonce to vypadalo, že si toho ani nevšimla. Prohlížela omrzliny. Její výraz nic neříkal. Potřela je podivnou nazelenalou smradlavou mastí, přiložila ruce a něco tiše zamumlala. V tu chvíli se zpod jejích rukou objevilo zářivě oranžové světlo. Prince začaly omrzliny pálit a po chvíli svědit. Světlo zhaslo. Mírvald se podíval na své ruce. Omrzliny nikde. Žádné nebyly ani po celém jeho těle. „Kdo jsi?“
„Kabuša. A než se začneš ptát víc, tak bydlím kousek od brány. Sbírám bylinky, vařím různé lektvary, masti apod.“
„Ty jsi čarodějka?“
„Ano.“
„A jaktože jsem o tobě ještě neslyšel?“
„Nemusíš, princi, vědět vše. Lidé za mnou chodí. Já město navštěvuji jen jednou za měsíc. A ty jsi se tu začal toulat teprve před pár týdny. Teď už ale spi!“
Princ chtěl ještě něco říci. Ale mladá žena udělala malé gesto a princ usnul.

Ráno ho probudilo malé zašimrání. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, že nespí ve své posteli, ale v nějaké chaloupce. Venku již svítalo. Mírvald se podíval kolem. U postele mu stál asi dvanáctiletý chlapec se stejnými popelavě plavými vlasy a stejnýma zelenýma očima jako jeho sestra.
„Dobré ráno. Prý jsi mě včera zachránil ty? To ti moc děkuji.“ Princ jen stačil na tváři vykouzlit úsměv a ve dveřích se objevila Kabuša.
„Dobrý den. Měl bys už vstát. Dnes je tvůj velký den a musíš se ještě nasnídat. Kabute, neobtěžuj prince!“
Princ opatrně vstal. Co kdyby se přece jen s ním zamotal svět. „Kolik je hodin?“
„Něco málo po páté.“
„To je zvláštní, spal jsem jen pět hodin a mám pocit, že jsem prospal celý den. Tak svěží, jsem se necítil už několik týdnů.“ Nevšiml si však letmého úsměvu na Kabušině tváři, který by mu jistě prozradil, že jeho spánek nebyl zcela přirozený, ale podpořený něčím nadpřirozeným. Mírvald zhltl snídáni, která mu také obzvlášť chutnala a která ho také obzvlášť posilnila. Ale toho si nebyl zatím vědom. Princ se vydal s Kabušou a Kabutem na cestu. Šli mlčky. Každý se zabýval svými myšlenkami. V jednu chvíli se Kabuša opozdila a chlapec zůstal s Mírvaldem sám.
„Princi, nevím, jak ti poděkovat za svou záchranu. Mohu ti jen něco dát. Zde je malá lampička. Není obyčejná. Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na své nejkrásnější zážitky, na vše, co tě potěšilo a udělalo ti radost. Sám pak uvidíš. Víc říci nemohu a ani nesmím. O lampičce Kabuše nic neříkej, nedopadlo by to s tebou ani se mnou dobře. Věřím ti, že zkouškou projdeš. Budu tu na tebe u brány čekat.“
Víc už chlapec nestačil říct. Raději se stáhl, aby jeho sestra nic nepoznala a princ opatrně lampičku zastrčil pod plášť.
Cesta ubíhala a brzy se dostaly k bráně. Zde chlapec princi podal ruku a rozloučil se. Kabuša se na prince podívala. „Ničím jiným se ti nemohu odvděčit, než radou. Až vstoupíš do hájů a následně do jeskyní, dej pozor, co vidíš, co cítíš. Hlídej své myšlenky.“
Princ na ni jen vyjeveně koukal. Tak teď už vážně nevěděl, co si má myslet. Stále víc v něm rostl pocit, že tyhle dvě osoby, které mu tak náhodně zkřížily cestu, nebyly až tak náhodné a rozhodně asi o posvátných hájích a jeskyních věděli víc, než řekli.
„Nechceš mi říci víc?“
„Víc toho ani není, princi. Jen asi tohle. Vím dobře, co ti dal můj bratr. Dobře to ochraňuj. Budeme tu oba na tebe čekat. A teď už běž.“
A princ vykročil. Brána zprvu vypadala jako obvykle, normálně, umělecky vykovaná, ale normální. Vstoupil. Kolem něj zavál teplý vítr, který prince v tuto roční dobu překvapil. Otočil se, chtěl ještě těm dvěma zamávat. Ale nikde nic nebylo. Místo brány, kterou by každý rozumný člověk čekal, tak tam byla jen skála. Otočil se tedy zpět. Před ním se mezi stromy vinula pískem vysypaná cestička. Teprve teď si všiml, že se i podnebí změnilo. Zde bylo jaro. Princ kráčel dál. Stromy kvetly, ptáci zpívaly. Občas zahledl mezi keři králíky, v jezírku si plavaly kachny. Šel už asi hodinu.
„Nechápu, co všichni na té zkoušce vidí. Vždyť je to jen procházka.“ Příroda se postupně začala měnit, z raného jara se stalo pozdní jaro a přicházelo léto. Princ už šel jen v košili a plášť měl přehozený přes ruku. V dálce začalo hřmít.
„No, snad z toho zas tolik nebude. Trochu sprchne a za chvíli bude zase svítit sluníčko.“
Bouřka se rychle blížila. Vítr sílil, ochladilo se, ptáci přestaly zpívat. Celá příroda se schoulila do sebe. Než se princ nadál, bouřka se přiřítila. Všude vládla téměř černočerná tma. Blesk stíhal blesk, hrom šel za hromem. A do toho bylo slyšet vytí vlků a i to se blížilo poměrně rychle. Za chvíli byli tak blízko, že se princ raději zastavil a čekal odkud se vynoří. Nečekal, že to bude tak brzy a že zaútočí zezadu. Teprve nyní si uvědomil, že nemá žádnou zbraň kromě loveckého nože. Když včera vycházel, netušil, že se nevrátí a nic kromě nože si nebral. Nezbylo mu, než se vlkům postavit. Boj to nebyl férový. Vlků bylo přesila a princ byl jen sám s jedním loveckým nožem.
Vlci ho už dost potrhaly, ale pomale se všech zbavoval. Buď je zabil, nebo těžce zranil a tím vyřadil z boje a nebo prostě zahnal. Jako poslední mu však zůstal ten největší, černý vlk.
„Už na tebe čekám, princi. Pokud mě přemůžeš, můžeš jít dál. Pokud ne, zabiju tě.“
To, že vlk promluvil prince natolik zmátlo, že se zastavil. Toho vlk využil a zaútočil. Princ už umdléval a pomale se loučil se životem. Vlci už ho zle potrhali, krvácel z nejedné rány. Skoro v bezvědomí ale uslyšel hlas: „Nevzdávej se, přece nepoložíš život kvůli hloupému vlku. Nezapomeň. Na tobě visí nejen tvůj vlastní život, ale také život tvých blízkých a tvého lidu.“ Jak jen na ně mohl zapomenout. Při této vzpomínce do princových údů vstoupila nová síla. A netrvalo dlouho a vlka přemohl. Pak ztratil vědomí.
Probudil ho až chlad. Příroda kolem se změnila. Už to nebylo léto, ale přicházel podzim. I hory byly nějak blíž. Mírvald vstal a šel dál po pěšině. Po cestě si nasbíral několik lesních plodů. Hory se blížily. Nakonec mu výhled na ně zamezil les, do kterého vstoupil. Čím více do něj pronikal, tím více byl hustší a temnější. Na prince začala doléhat tíseň. Kolem něj se začaly ozývat podivné zvuky, které by rozhodně žádnému člověku nedělaly dobře. Princ se přistihl, že jeho krok je teď mnohem pomalejší, cesta pomaleji ubíhá a pomale stoupá. Z ničeho nic mu nad hlavou přelétlo něco ošklivého, mírně se ho to dotklo svým slizkým křídlem. Princ se otřepal. „Brrr! Co to bylo?“ V tom se ozval děsný smích. Něco mu připomínal, ale nevěděl co. Čím víc byla tma, tím víc se princi vkrádaly do mysli neblahé vzpomínky: jako malý se ztratil a nemohl najít cestu zpět, jako malý se bál tmy a všude viděl bubáky, jako malý se bál sednout na koně, bál se učit šermovat, bál se skočit do vody atd. Myšlenky byly tak vtíravé, že prince úplně zastavily. Stávaly se čím dál více živější, princ znovu prožíval strach, který byl už dávno zapomenut. Princ se bál a bál se čím dál víc. A přesto, tam někde hluboko v jeho hlavě bylo malé světlo, kterého se princ držel zuby nehty. A pak prásk, to světlo se rozzářilo a on si vzpomněl, co mu malý chlapec řekl. Vytáhl lampičku a začal intenzivně vzpomínat na co nejkrásnější zážitky: kdy dostal prvního svého koně, kdy poprvé přeplaval rybník, kdy poprvé přemohl svého učitele šermu, kdy poprvé vylezl na strom atd.. Lampička se rozsvítila a svítila čím dál více. A co se to stalo? Všechny zlé vzpomínky plné strachu se začaly stahovat do lampičky a čím víc jich bylo,tím víc svítila. Bylo to nekonečné. Princ cítil, jak se oprošťuje od strachu, jak je mu lehčeji a lehčeji. Nakonec si začal i zpívat. Lampička přestala pohlcovat strach a začala už svítit normálně.
Kolem už byla tma, dost se ochladilo a začal se objevovat první sníh. Přicházela zima. Mírvald však nepociťoval únavu. Dál se vydal po cestě nahoru do hor. Šel celou noc a únava se stále nedostavovala. Nad ránem už byl blízko vrcholků. Na východě se začaly objevovat první paprsky.
Cesta skončila. Princ zůstal stát na kamenné plošině vysoko v horách. Podíval se pod sebe. Celou cestu od brány až nahoru měl jako na dlani. Slunce pomale stoupalo výš, stíny se pohybovaly a údolí začalo být prosluněno.
Obrátil se zpět na cestu. Na konci plošiny byl vstup do jeskyně. Vydal se ke vchodu. Zbývalo mu už jen pár kroků. Vtom z jeskyně vylezlo něco naprosto hrůzostrašného. Vypadalo to jako téměř dvoumetrový muž. Bohužel však jedině, co se člověku podobalo, byl tvar postavy, zbytek však už ne. Netvor byl obalen podivnou ostnatou srstí, místo vlasů ostny. Nebo to byla ostnatá zbroj? Vzduch kolem postavy se začal chvět, chvění se přibližovalo k Mírvaldovi. Princ na to však nebyl připraven. Nebyla to tlaková vlna, která by člověka srazila a přišpendlila k zemi, ale strach, naprostá panická hrůza. Tenhle naprosto odporný pocit prince přitiskl k zemi. Křičel hrůzou. Postava se blížila blíž a blíž. Cítil, že ho čeká konec, nějak tušil, že ho tato bytost spolkne, pokud se nezačne bránit. Na prsou ho začala pálit lampička, která začala svítit. Princ jí rozbalil z hadrů, do kterých ji zabalil. Rozzářila se plným světlem. Všechen princův strach z ní vylétl a zaútočil na stvůru. Ta se pod náporem takových emocí začala svíjet, skučet a prosit o milost. „Už mě nech, Mírvalde, vyhrál jsi. Nemohu ti již více škodit. Jsem nejtajnější a nejhorší strach vaší rodiny. Našel jsi způsob, jak mě přemoci a tím jsi svůj úkol splnil.“
Princ lampičku opět zabalil a schoval. Postava se zvedla. „Nyní tě musím dovézt ke své paní. Čeká již na tebe.“
Strach vedl prince hluboko do hory. Nejdříve byla chodba tmavá, postupně se ale prosvětlovala. Přišli do křišťálové síně. Na trůně posázeném různými druhy křišťálu seděla žena, který byla Mírvaldovi povědomá.
„Přistup blíž, princi Mírvalde. Svůj úkol jsi splnil. Dole vlci byl fyzický strach, který člověk nejlépe zvládá. Přízraky v lese na úpatí hory byl psychický strach – ten už mnohem méně lidí ovládne. A tento přízrak je strach děděný po předcích. Abys mohl být dobrým králem, musíš zvládnout všechen strach a to jsi splnil. Nyní tě Strach bude doprovázet. Můžeš ho zavolat kdykoliv, bude ti pomáhat, jsi jeho pánem a máš nad ním veškerou moc.“
„Kabušo, co tu děláš? Kdo vlastně jsi?“
„Jsem čarodějka, jak už jsem ti řekla. Ale než dospěje můj bratr, jsem správkyní posvátných hájů a křišťálových jeskyní. Ale to je nyní nepodstatné. Nemáš mnoho času. Tví sourozenci ve zkoušce neobstáli a tím nahráli Ledovému mágovi. On sám neví, kde jsi. Myslí si, že jsi utekl nebo jsi někde zahynul. Ostatně to si myslí i tví rodiče. Nikdo z Grapmandárie neví, kam jsi se poděl. Nedala jsem nikomu vědět. Je to tak lepší. Máš nyní výhodu překvapení vůči mágovi. Strach ti pomůže. Už běž!“
Princ se chtěl ještě na něco optat, ale Strach ho bafl a odnášel pryč ze sálu jiným vchodem, než kterým přišli.
Teprve až na úplném vrcholku hory ho Strach pustil.
„Támhle, pane. Na té nejvyšší hoře, kde dují neustále větry a sníh, sídlí Ledový mág.“
„Ale jak se tam dostanu? Nemám přece křídla?“
„Ale máš, pane. Zkouškou jsi prošel. Stačí jen chtít.“
Princ si tedy představil, jak letí směrem k hoře. Změna se téměř dostavila ihned. Místo rukou mu narostla křídla. Změnil se v nádherného jestřába. Rozmáchl se křídly a vznesl se. Strach se vznesl s ním, ten křídla nepotřeboval, tomu stačila jen vůle.
Chvíli se Mírvlad hrál s proudy, zkoušel své možnosti a pak vyrazil. Cesta ubíhala dobře, bez větších překážel. Ledový mág asi o nich zatím ještě nevěděl, jinak by jim cestu pořádně ztížil.
Oba přistáli na podobné plošině, která byla u křišťálové jeskyně. Princi již nečinil žádný problém se změnit zpět v člověka. Vítr zesílil. Ve vánici se objevila postava zahaleného muže.
„Pane, mág.“
Než se však princ nadál, čaroděj vyslal prudké kouzlo, které oba málem smetlo z plošiny.
„Pane, použij svou lampičku!“
Mírvald uposlechl. Lampička se okamžitě rozzářila, uvězněný strach okamžitě zaútočil na Strach, ten ho pohltil a zesílený vyslal na mága. Ten nemohl odolat, tak strašné moci. Křičel, svíjel se, posílal na oba kouzla, která se však o Strach tříštila a princi neublížila. Čaroděj začal ustupovat. Dostal se na kraj plošiny a přepadl. Krátce na to se vítr utišil, sníh už poletoval jen mírně.
„A je to, pane. Zvládli jsme to.“
„Moc ti, Strachu, děkuji. Bez tebe bych to nezvládl“ a princ poprvé svého Stracha poplácal po rameni a také poprvé viděl, jak se Strach, jako by začervenal a usmál se. „Děkuji.“
„A teď poleťme domů. Při cestě se ještě stavíme u brány.“ Princ se změnil v jestřába a vzlétl. Strach ho následoval. Za chvíli dosáhli hranice posvátných hájů. U brány již na ně čekal Kabut. Princ mu zamával křídly a letěl dál.

Na královském hradě už prince oplakávali. Každý si myslel, že ho někde na jeho vycházce přepadli vlci a roztrhali nebo, že zlý mág nechal prince zmizet.
Do královské komnaty vlétl obrovský nádherný jestřáb. Sotva dosedl na zem, přeměnil se v prince Mírvalda. Teprve nyní oba rodiče pochopili, že jejich syn nezmizel, ale že náhoda tomu chtěla, že se vydal na zkoušku sám a že uspěl.

Království bylo zachráněno. Mírvald, než usedne na trůn, musí vykonat ještě mnoho činů, které se zapíší do dějin Grepmandárie.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma








Nepřehlédněte

Okultní knihkupectví Jsme na FaceBooku


Seznam zapsaných

Seznam studentů přihlášených do aktuálního semestru:
září 2018
únor 2018
září 2017
únor 2017
září 2016
únor 2016
archiv


Thelema-centrum
Kunkovice

Tady probíhají semináře. Přijeďte!


Galerie:
Nová galerie je tu.

Témata:
1.  Školní aktuality
2.  Na zadané téma - úvaha
3.  Na zadané téma - vyprávění
4.  Mé nejšílenější přání
5.  Zážitky z vizualizací
6.  Setkání s monstrem
7.  Volné téma
8.  Povídky podle obrázku.

Starší práce:
6. 
7.  Dubnová setkání
8.  Kurs Výkladu horoskopu
9.  Moje práce s magickým zrcadlem
10.  Začínáme!
11.  Holčička
12.  Magická zrcadla
13.  Má hrdinská cesta
14.  Výklady tarotu
15.  Září 2014 - začněte u nás studovat!

Novinky

Co nového na celém Magick.cz?


Naše reklama

Ritual.cz