Škola Věšteckých umění a esoteriky v Brně

Otevřené studijní obory:

Každý únor a září se můžete přihlásit do čtyř základních studijních oborů. Obsah, popis a ukázky naleznete zde.


Půlroční a další kursy:

Každý půlrok otevíráme pestrou nabídku kursů. Obsah a popis včetně ukázek naleznete zde.


Semináře, cvika, víkendy:

Setkání, praktická cvičení, semináře, workshopy najdete zde.


Dceřinné projekty školy:

Malé opatství Thelémské Magická lóže.
Kurs magie - teorie, praxe, sebezdokonalení.


Návštěvní hodiny školy:

Pondělí 17 - 18.30 hodin. Prosím objednejte se. Kontakty zde.Telefon:
775 SHUGAL=
775 748425.


Doporučené knihy:
Novinky v obchodě

ANKETA:
Co vám tu chybí?

Víc prací studentů. (923)

Fotky. (493)

Reporty z akcí. (382)

Něco jiného (147)

Nevím. :-) (141)



Používejte Internet
Podporujte Choronzona!

Chronzon
Choronzon - démon Chaosu
a pán veškeré formy


Seznam stránek
Kdo jsme?
MAGICK rozchodník

webmaster&skripts:
Ro.
design&html:
Zuzana


Jediná evropská škola, nabízející úplné vzdělání v esoterních naukách a věštecví



Ze života školy
Úvod

      Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.

Nenechte si ujít:

HISTORIE ŠKOLY* co je esoterika * školní perličky * kurz magie * Revue44 (Z deníku Zuzany Antares)



Jak začít studovat

  1. V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
  2. Vyberte si svůj obor.
  3. Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
  4. Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
  5. Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.

Zvolený článek:

Skalnaté vrchy

      Když trochu přidáme do kroku, stihneme domů dojet ještě před setměním, pomyslel si Richard, švihl opratí a zamlaskal na Ryzáka. Kůň si odfrknul a přidal do kroku. Povoz byl plně naložen, ale blízkost domova Ryzákovi pomáhala táhnout. Richard byl ponořený do svých myšlenek. Těžká doba dolehla na jeho kraj. Půda zde nikdy nepatřila k nejúrodnějším, tak už to na místech položených vysoko v horách bývá. Ale když se k tomu přidá suché léto, už třetí v řadě, je to zlé. Před pár měsíci přivázal za povoz tři telata, aby je ve městě prodal. Děti je bránili, plakali a naříkali, ale nebylo zbytí. Dobře prodal. A nejenom to, také ve městě potkal kupce, který si najal jeho povoz a koně a dobře za službu zaplatil. Byla to zajížďka, ale to zdržení za to stálo. Však už se na ně těší, na Timeu i věčně hladové a uštěbetané děti. Pro Matěje veze boty. Vysoké, teplé, kožené, už si nebude naříkat, že ho zebe, až spolu v zimě půjdou obejít oka na zajíce. Terezka dostane hadrovou panenku s modrými knoflíky místo očí a žlutými vlněnými copy. Už se těší na ten rozzářený úsměv a velkou mokrou pusu, kterou dozajista dostane. Tom je ještě maličký, bude mu teprve jeden rok, ale i pro něj se něco najde. Vezu sušené ovoce a mouku, sůl, celý sud zelí, uzené maso, chléb, tři soudečky vína, nářadí a v měšci to pořád ještě cinká. Jenom objet skalnaté vrchy a z průsmyku už uvidí svou chalupu.

      Kůň hodil hlavou a zafrkal. Přes cestu ležel strom. Nesrazila ho vánice, někdo ho porazil. I odtud je dobře vidět záseky. Richard zpomalil, koukal, kde by povoz otočil. Bylo však pozdě. Zpoza vedlejšího stromu se vynořila postava. Pevné vysoké boty, kožené kalhoty, šněrovací kabátec a přes něj dlouhý černý plášť. Klobouk zakrýval většinu jeho tváře a ruku měl položenou na rukojeti meče. „ Co vezeš ?“, křikl na něj přeměřujíc si ho očima.
„ Kdo jsi, pane ?“, zeptal se Richard.
„ Veze mouku“, oznámil druhý muž vytahujíc z pytle svou dýku. Mouka začala protékat škvírou a tvořila na zemi zvětšující se hromádku. „ To ne, to nedělej, pane !“, vyskočil Richard z kozlíku a chtěl přetočit pytel, aby se mouka přestala sypat. Někdo třetí ho herdou do zad srazil na zem. Mezi lopatkami ucítil tlak těžké boty. „ A zbraně máš kde ?“, sklonil se k němu muž v černém plášti.
„ Jaké zbraně? Nevezu žádné zbraně, jen jídlo, vracím se z města, jedu domů.“
„ Má tady dvě sekery.“
„ Vezu jídlo a nářadí, to je všechno.“ Tlak boty na zádech povolil. Vzápětí však ucítil kopanec do boku. Zavyl bolestí a stočil se do klubka.
„ Copak nám všechno vyzpíváš teprve až to najdeme ?“
„ Nech ho Frede, zatím ho nech, ještě jsem se nerozhodl co s ním provedu. Možná ho nechám naživu, možná ho jenom prodám na práci do dolů, přece jenom nám přivezl slušnou večeři. Přivaž ho ke kolu a chovej se k němu jako k hostiteli,“ pobaveně se zasmál svému vtipu a začal se shánět po suchých větvích, aby mohl rozdělat oheň.
Richard byl urostlý muž. Odjakživa pracoval v lese a na poli, celý život dělal, co bylo třeba, ale trénovaný k boji nebyl. Nemohl měřit síly se třemi ozbrojenými muži. Seděl svázaný u kola a koukal, jak se ti tři hřejí u ohně a cpou jeho uzeným, zelím a chlebem.Otevřeli i soudek s vínem, který našli schovaný za pytli . Prokleté skalnaté vrchy.
Co je živ, všichni radili se jim vyhnout. Kdysi dávno prý ve městě bydlel královský výběrčí daní a lichvář v jedné osobě. Tady ve skalách měl prý jeskyně plné zlata a snad i palác do skály vytesaný, větší, nežli je ten královský. Nikdy jsem tomu nevěřil. Babský povídačky a pohádky pro děti. Říkalo se, že to zlato získával všemožně. Když někdo zaplatit nemohl, bral děti, chlapce prý žoldákům prodával a děvčata, kdo ví komu a kde je jim konec. Jednou se stalo, že jedna matka, které dítě odvedli, přišla o ně prosit. Zůstala sama tak neměla co ztratit. Ona, že prý k němu do služby půjde, jenom ať jí dítě vrátí. Výběrčí se jí vysmál a vyhnal jí. Žena ho ve svém žalu a zoufalství proklela. Jeho i celou jeho rodinu. Nad skalnatými vrchy se celý týden blýskalo, ale ani kapka vody nespadla. Ta žena se nikdy do vesnice nevrátila, lichvář prý na místě zkameněl a jeho syn zmizel. Prý se tu dodnes někde schovává jako netvor, chytá prý lidi a mučí je, dokud neskonají. To za tu kletbu.
„Houby s octem netvor. Tři lotři, tak to je. To meluzína tu kvílela, ne zmučení lidé. A teď, teď tu kvílím tak akorát já. Nad svou hloupostí, proč jsem nejel okolo? Vzteky bych brečel,“ bědoval v duchu Richard. „ Ale už nebudu kňučet jako zbitej pes. Není všemu konec. Timi, holka moje, takhle to nenechám.“ Richard se snažil uvolnit lana na zápěstí, ještě kousíček. Jeden z banditů vstal od ohně a blížil se k Richardovi. Minul ho a za vozem si ulevil.
„Přines ještě soudeček, vyschlo mi v hrdle“, zavolal za ním ten v plášti.
„Pořád jenom sekýruješ“, zadrmolil, zaklel a sápal se do vozu. Když chtěl vykročit se soudkem zpátky k ohni, natáhl Richard svázané nohy. „ Kurva“, zaklel loupežník, nestačil najít rovnováhu a natáhl se vedle Richarda. Zpoza opasku mu vypadla dýka. Richard se ji snažil ukrýt do prachu cesty. Hned na to ucítil pulzující bolest, z nosu mu stékala krev na košili.
„Rozplácl ses tam jako žaba, ještě žes soudek nerozbil.“
„ Nemehlo, tebe tak někam poslat“, bavili se oba na jeho účet.
„ Že vám ještě kdy něco podám“, vrčel na ně. Oheň osvětloval unavené tváře přejedených loupežníků. Richard se snažil přisunout si nohama dýku, ale byla příliš daleko. Zůstala ležet zpola zakrytá v prachu. Už skoro necítil svázané ruce, bolelo ho celé tělo. Zdálo se, že o všechno přišel a ráno možná přijde i o svůj život.
„Ach Timi“, myslel na svou krásnou ženu. Na její kaštanové vlasy přes den sčesané do copů a na to jak se vlní, když si je večer rozčesává. Myslel na to jak voní její kůže, když si ji k sobě přivine. Skalnaté vrchy. Měsíc osvětloval krajinu a hvězdy nad ním zářily tak jasně, že se zdály být téměř na dosah ruky. Kdyby tak chtěla některá z nich spadnout a splnit mu přání.
„ Jsi-li tady prokletý, pomoz mi vrátit se domů a dám ti oč si řekneš“, řekl si v duchu a v tu chvíli to myslel naprosto vážně. Hořce se usmál. I klepům už věří a doufá v ně, když se staly jeho jedinou nadějí.
Mezi skalami se něco pohnulo. Určitě tam někdo, něco bylo. Zahlédl pohyb. Nespustil to místo z očí. Tam byla ukryta jeho záchrana. Zase! Měsíc osvítil něčí ježatou hlavu, když na okamžik vystoupil ze stínu skal. Přilba, rytířská přilba. Jaktěživ takovou sice neviděl, ale záleží na tom? Spíš tušil, než viděl čísi postavu tam u těch skal. Napětím téměř nedýchal.
Kdosi vystoupil ze stínu. Mohutná postava, celá posetá šedými ostny. Na hlavě a ramenou delšími a špičatějšími. A oči, lesklé hluboké oči ... lidské oči. V noci, v naprostém tichu se jejich pohledy setkali. Prokletý tam stál osvícen měsícem. Silný, ostnatý a přece se Richardovi zdálo, že vůbec ne děsivý. Dívali se na sebe dlouho bez hnutí. Potom udělal prokletý několik kroků směrem k Richardovi. Sehnul se pro nůž, který ležel v prachu a uvolnil mu pouta. Richard byl ztuhlý. Chtěl se postavit, ale nešlo to. Jen co se o to pokusil s bolestí zase poklesl. Těch pár hodin co byl nehybně svázaný a všechny ty rány, potřeboval čas. Prokletý mu pomohl opřít se o vůz. Ryzák jenom tiše pofrkával.
U vyhaslého ohniště se vzbudil muž v černém plášti, chtěl si odskočit. Vrávoravě vstal a koukl směrem k vozu. Protřel si oči a kopl do spícího těla hned vedle.
„Frede vstávejte, náš hostitel má návštěvu.“ Prokletý k nim stál zády, hlavu skloněnou, poslouchal co se děje za ním. Muž v plášti vytáhl meč z pochvy, Fred měl dvě dýky. Třetí z nich marně hledal tu svou a tak se chopil Richardovi sekery. Rozestoupili se a pomalu se blížili k vozu jako smečka vlků. Prokletý se otočil, narovnal hlavu a všechny ostny na hlavě i ramenou se mu napřímily, zvětšily a kovově zablýskaly. Na nic nečekal. Přiskočil k muži v plášti a vyrazil mu meč z ruky. Ten zavrávoral, ale stihl ještě odskočit. Prokletý se shýbnul pro meč. Kolem hlavy mu hvízdla vzduchem letící sekera. Minula ho. Otočil se, rozmáchnul a silným úderem své paže srazil útočníka na zem. Richard popadl lano a svázal svíjejícího se lupiče. Meč v rukách ostnatého protínal vzduch sem a tam. Bylo vidět, že zbraň nedrží v ruce poprvé. Stáli proti sobě. Prokletý s mečem v ruce a Fred se dvěma dýkami. Chvíli váhal, ale pak je obě odhodil. Prokletý ho mečem dostrkal až k Richardovi a řekl: „ Svaž ho.“ Fred spolu se svým parťákem leželi svázaní vedle sebe na zemi. Kleli a nadávali na třetího z nich, který je prý do všeho uvrtal a i když nemohl být daleko, přece jenom vyvázl. „ Utekl do skal. Myslím, že vím, kde ho najdu,“ řekl. Vzal kus lana a odešel.
Začalo svítat. Richard nakládal na vůz všechno co zbylo. Ryzák se ošíval a nespokojeně podupával. Celou noc byl zapřažený. Richard ho pohladil po krku a poplácal. „ já vím, máš žízeň, hlad a chtěl by ses proběhnout. Jen vydrž kamaráde. Už to nebude dlouho trvat. Raději mi poraď co s nimi,“ a hlavou pokynul ke klejícím špinavcům. Ryzák zastřihal ušima. „ Myslíš, že je tu máme takhle nechat?“ Ryzák frknul a hodil hlavou.
„ Nechej nás tu, vážený pane, jenom nás před tím rozvaž. Nechtěli jsme Ti ublížit, to hlad nás donutil. Všechno to vymyslel ten co utekl. My bychom ti neublížili a škodu ti nahradíme, jenom měj srdce a rozvaž nás.“ Richard je vůbec nevnímal.Přemýšlel nad tím, co se v noci stalo. Kdo je ten ostnatý? A co bude požadovat za svou pomoc? Když mu zaplatí, nepřiveze domů téměř nic. Ale co, aspoň, že sám se vrátí. Zvednul z prachu panenku a zatřepal s ní. Ušmudlaná, ale i tak udělá radost. Díval se na ni a usmál se.
Ze skal se nesly hlasy. Za chvilku bylo vidět, jak před sebou Prokletý postrkuje třetího banditu. Richardovi se rozbušilo srdce. Neměl strach z ostnatého. Měl obavy z toho, co bude žádat jako odměnu. Prokletý strčil do zloděje a ten se svalil ke svým parťákům.
„ Děkuji ti,“ řekl Richard. „ Jak se ti mohu odvděčit za tvou pomoc?“, dodal nejistě.
„ Nic od tebe nechci, odvětil ostnatý. „ Nechám si tyhle tři, pokud s nimi nemáš nějaké plány a pokud nebudeš nic namítat, prodám je na práci do dolů.“
Richard se usmál: „ Nemám s nimi žádné plány. A něco o dolech myslím říkali.... Ale jak se ti odvděčím já?“
„ Opravdu se mi chceš odvděčit? Není to nutné. Věř mi, nejsem moc zvyklý na vděk.“
„ Chci, dám ti svůj měšec. Není v něm tolik na kolik si cením svůj život, ale je v něm dost, abys měl na čas co jíst.“
„ Nech si své peníze, potřebuješ je víc nežli já, ale můžeš mi dát to, o čem nevíš, že to máš.“
„ To, o čem nevím, že to mám? Jak ti to mohu dát, když o tom nevím? A navíc, já vím o všem, co mám.“
„ Pak jeď tedy domů a kdybys našel něco, o čem jsi nevěděl, přivezeš mi to.“
„ Tak tedy ještě jednou mnohokrát děkuji. A dávám ti své slovo, přivezu vše, o čem nevím, že to mám,“ smál se Richard. Posadil se na kozlík, zamlaskal na Ryzáka a zamával. Povoz se pomalu rozjel. Po chvíli Ryzák přidal do kroku, jakoby si vzpomněl, že jen co projedou skalnatými vrchy narazí na potok s chladnou čerstvou vodou. U potoka Richard zastavil.Vzal vědro a přinesl vodu. Postavil ji před koně a ten pil jako bezedný. Richard mu dal ještě kousek chleba a sám se šel napít. Omyl si obličej, nos byl pořád pěkně napuchlý. Vrátil se k povozu a švihl opratěmi. Vysoké šedé skály nechali za zády. Otevřel se jim známý, nádherný výhled. Horské svahy, lesy napravo i nalevo a v dálce mezi kopci, to už je jeho chalupa. Nemusel Ryzáka ani pobízet. Sám nasadil rychlé tempo. Tam u té chalupy ho vypřáhnou, Matěj ho vyhřebelcuje, vyčistí a namaže mu kopyta a pustí ho do ohrady se zelenou trávou. Koňská kopyta klapala po cestě radostně a nedočkavě.
„ Táta.“
„ Táta jede.“ Slyšel už z dálky. Matěj a Terezka mu běželi naproti. Zastavil, seskočil a rozevřel náruč. Vyhodil Terezku do výšky a zase ji chytil. „Veveřičko moje, tys zase vyrostla. Matěji, tobě zesílily svaly, co jsem tu nebyl. Ukaž, možná už bych tě ani nepřepral.Pomáhal jsi tu mamince?,“ a přivinul ho k sobě.
„ Co se ti stalo tati,“ ptala se Terezka a sahala mu na citlivý nos. „ Kde ses tak zdržel?“, vyptával se Matěj.
„ Budu vám to všechno vyprávět, děti, to budete koukat.“ Posadil Terezku na Ryzáka, Matěj si vyskočil vedle něj na kozlík a rozjeli se k chalupě. Před dveřmi už stála Timea s Tomem v náručí a usmívala se na něj. „ Prrrrrrr.“ Zastavili, seskočil a objal je oba.
„ Kdes byl tak dlouho? Prodal jsi dobře? Co se ti stalo, máš košili od krve?“
„ To víš, že jsem dobře prodal.“
Matěj vypřáhl Ryzáka a Terezka okukovala povoz. Richard vytáhl z brašny panenku a podal jí Terezce. „ Bude potřeba vyprat jí šatičky, hodně toho procestovala, zvládneš to?“ Terezka vypískla radostí, skočila tátovi do náruče a dala mu velikou mokrou pusu. „ Ta je krásná a jak se jmenuje?“
„ Ještě nemá jméno, budeš ho muset vymyslet.“
„ Tak to bude Johanka, jako moje sestřička.“
„ Ty nemáš sestřičku, máš dva bratry.“
„ Ale maminka říkala, že tentokrát to určitě bude děvčátko i Tetka to říkala.“ Richard málem upustil sud se zelím, který nesl do chalupy. Postavil ho na zem. „ Timi “, volal a běžel do sednice. Timea se smála. Richard se pozorně podíval na volné šaty a ztuhl. „ Kdy?“ „ Už za dva měsíce,“ řekla Timea a chytla Richarda kolem krku. „ Neboj, jeden krk navíc, to zvládneme.“ Richard jí pevně stiskl a držel.
„ Jsem hlupák Timi, musím vám toho tolik říct.“ Pořád ji svíral a po tváři se mu skutálela slza.
Nanosili do sednice všechno jídlo, Matěj uklidil nářadí do kůlny, V sednici to stále vonělo po uzeném mase se zelím, i když už bylo po obědě. Matěj se radoval ze svých nových bot, Terezka prala ve vědru Johančiny šaty a Tom spal v kolíbce, kterou Richard kdysi sám vyřezal. Timea se dívala na Richarda, který seděl naproti ní za stolem a držel si hlavu v dlaních. „ Tak vyprávěj,“ pobízel tátu Matěj.
„ Proč máš rozbitý nos?“, ptala se Terezka.
„ Počkejte děti, všechno popořadě,“ řekla Timea. Richard zvedl hlavu, Terezka mu okamžitě hupsla na klín, Richard se ztěžka nadechl a začal. Jak jel do města, jak dobře prodal, jak vezl kupcovo zboží, jak na zpáteční cestě výhodně nakoupil, jak se na ně těšil a tak si zkrátil cestu, jak ho ve skalách přepadli a jak ho Prokletý zachránil. „ A cos mu za to dal?“, ptala se Terezka. „ Chtěl jsem mu dát peníze.“, odpověděl.
„ Tos dobře udělal,“ řekla Timea, „ jsem ráda, že jsi živý a že tě mám doma. Dobře, žes mu zaplatil.“ Richard sáhl do brašny a vytáhl měšec. „ Nechtěl peníze.“
„ A co tedy chtěl?“, zeptal se Matěj.
„ Chtěl, abych mu dal to o čem nevím, že to mám.“
„ Ale, když něco máš, tak o tom přeci víš,“ divil se Matěj.
„ Také jsem si to myslel,“ odpověděl táta a po tváři se mu skutálela slza a po ní druhá a třetí a potom už měl zase hlavu v dlaních. Timea seděla naproti němu, dívala se na něj, „ to ne,“ řekla se staženým hrdlem. Terezka se domáhala podrobností a tom , jak přišel k rozbitému nosu. „ Proč brečíš tati? Ono to ještě bolí?“, ptala se Terezka.
„ On chce naše mimino?“, ujišťoval se Matěj jestli to dobře pochopil.
„ Bojím se, že ano.“, zašeptal táta.
„ To nikdy.“, plakala Timea.
„ Co se stalo?“, nechápala Terezka.
„ Pojď,“ vzal ji Matěj za ruku, „ já ti to venku vysvětlím.“
Zůstali v sednici sami. Dívali se na sebe, mlčeli a snažili se vymyslet cokoliv, co by mohlo situaci zvrátit. „ Dítě já nedám Richarde, to na mě nikdo nemůže chtít.“ Richard mlčel a Timea plakala. Seděli tak dlouho.
„ Ale miminko nedáme, ani kdyby to byl zase kluk, že jo mami?“ vběhla do světnice Terezka a tentokrát se hnala k mamince. „ Nikdy miminko nedáme.“, řekla maminka.
„ Pojedu zpátky a promluvím s ním. Hned zítra.“
„ Ne nikam nepojedeš. O tom se nebudeme dohadovat. A teď ses vrátil.“ „ Musím Timeo. Já jsem mu dal své slovo. Víš co se vypráví, kdo ví co by se mohlo přihodit, jak by se nám pomstil. Promluvím s ním. A bude li trvat na svém, zůstanu místo dítěte.“
„ To nemůžeš. Co bychom tu bez tebe zmohli?“ Timea plakala a k ní se přidala i Terezka.
„ Pojedu. Zítra.“ Ráno Richard osedlal Ryzáka a vydal se do skal. Projížděl je křížem krážem, hledal, volal, ale prokletý se mu neukázal. Vrátil se tedy domů. Dny míjely, přišel podzim, Ochladilo se a Matěj pomáhal otci s dřívím na zimu. Terezka usínala se svou panenkou Johankou a Timea už vyndávala z truhly malinkaté košilky.Jednoho večera přivezl Richard Tetku ze vsi a ráno se v sednici ozýval pláč novorozeného děcka. Ten den se nad skalnatými vrchy zatáhla obloha a blýskalo se, ale ani kapka vody nespadla. „ To jsou čáry,“ řekla Tetka,“ to se mi vůbec nelíbí.“ Richard mlčel a pobídl Ryzáka. Na druhý den začalo chumelit. „ Bude to Johanka, jako moje panenka, ano mami?“ Maminka ji pohladila po vlasech a řekla, „ dobrá, budeme jí říkat Johanka.“ Terezka spokojeně seděla u okna a pozorovala, jak se venku všechno bělá. „ Pořád chumelí, zítra postavíme s Matějem sněhuláka. Můžeme mu dát na hlavu hrnec místo klobouku?“
„ To asi nepůjde, ale půjčím vám koště, ano?“ Terezka si něco mručela u okna, když se otevřely dveře a táta s Matějem přinesli zajíce. „ Průsmyk úplně zapadal sněhem,“ řekl Matěj,“ nikdo se sem letos už z města nedostane.“ Timea se usmála, a přála si, aby sníh nikdy neroztál. Jenomže on nakonec roztál. Přišlo jaro. Tom už začal běhat a pronásledoval Terezku všude, kam jenom běžela. Richard učil Matěje všemu co uměl a všude ho bral sebou.
Jednoho dne vstal velice brzy, osedlal Ryzáka, zabalil Johanku do deky a vydal se do skal. Johanka spokojeně spala. Richard ji k sobě tiskl a vysvětloval, žádal ji o odpuštění a ujišťoval , že všechno dobře dopadne, že s Prokletým promluví. Tak tady se to stalo, seskočil z koně, rozhlédl se a vykročil směrem, ze kterého tenkrát viděl přicházet ostnatého. Kráčel po stezce, jenž se linula mezi skalami. Stoupal po ní stále víš až ke schodům. Kde se tu vzaly schody vytesané do skal? Všiml si, že i stěny jsou hladké, opracované a zdobené ornamenty.Viděl, jak se před ním stěny začínají rozestupovat a otvírají mu nádherný výhled na vrcholky Skalnatých hor. Prokletý tam stál, jakoby na něj už čekal. Richard poklekl.
„ Přišel jsi.“
„ Ano, dal jsem ti své slovo. Nesu to, co je mi dražší, nežli můj život. Nesu to, o čem jsem nevěděl, že to mám,“ hlas se mu chvěl a navzdory všemu se Johanka ze spaní usmála.
„ Děvče?“
„ Ano, jmenuje se Johanka.“
„ Ukaž mi ji.“ Richard mu podal spící holčičku a chtěl začít prosit a nabídnout sebe místo ní, ale než stihl cokoliv říct obloha zčernala, vítr hlasitě kvílel, hromy burácely, a tmu prosvětlovaly jenom klikatice blesků.
Doma Timeu probudila nenadálá bouřka. Vykoukla z okna. „ Ned skalnatými vrchy se zase čerti žení, jako ten den, co se narodila Johanka. Richarde, běž zkontrolovat Ryzáka... Richarde... Johanko... Néééééé...“
Johanka se hlasitě rozplakala. Richard se díval jejím směrem a když blesk zase na okamžik osvítil okolí, v náručí ji už nedržel Prokletý, ale konejšil ji sotva šestnáctiletý mladík. Usmíval se na ni a děvčátko se zklidnilo. Blesky dál křižovali oblohu a vítr skučel, ale z mladíka byla cítit radost a štěstí.
„ Děkuji ti. Zrušil jsi kletbu, kterou na mého otce a celou naši rodinu kdysi uvalila velice nešťastná žena.Jen ten, kdo by mi dobrovolně daroval své dítě mi mohl pomoci,“ díval se na Johanku, „ona je můj osud.“ Richard ze sebe nedokázal vysoukat ani slovo. Jen šťastného mladíka pozoroval. Chlapec mu vrátil dítě do náruče. „ Ale teď ji vezmi domů. Jednou se pro ni vrátím a odvedu si ji. A když mě ona sama nebude chtít, nebudu ji nutit. Pokud mě nebude chtít, tys svému slovu dostál Richarde.“

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma








Nepřehlédněte

Okultní knihkupectví Jsme na FaceBooku


Seznam zapsaných

Seznam studentů přihlášených do aktuálního semestru:
září 2018
únor 2018
září 2017
únor 2017
září 2016
únor 2016
archiv


Thelema-centrum
Kunkovice

Tady probíhají semináře. Přijeďte!


Galerie:
Nová galerie je tu.

Témata:
1.  Školní aktuality
2.  Na zadané téma - úvaha
3.  Na zadané téma - vyprávění
4.  Mé nejšílenější přání
5.  Zážitky z vizualizací
6.  Setkání s monstrem
7.  Volné téma
8.  Povídky podle obrázku.

Starší práce:
6. 
7.  Dubnová setkání
8.  Kurs Výkladu horoskopu
9.  Moje práce s magickým zrcadlem
10.  Začínáme!
11.  Holčička
12.  Magická zrcadla
13.  Má hrdinská cesta
14.  Výklady tarotu
15.  Září 2014 - začněte u nás studovat!

Novinky

Co nového na celém Magick.cz?


Naše reklama

Ritual.cz