První, co mne napadne při slově Velikonoce, je Ježíš na kříži a křesťanské zvyky udržované v naší rodině - svěcení kočiček, páteční přísný půst, návštěva kostela. A zvyky mojí maminky - mytí se ráno v potoce (abychom byli krásní), očista domu po zimě, barvení vajec, jarní výzdoba. A vždy něco nového na sebe. Různé významy těchto zvyků jsem si začala uvědomovat až postupem času.

      Události na Golgotě ale zůstávají pořád v popředí všeho vnímání těchto jarních svátků. I když dnes už j vidím z trochu jiného úhlu: Nutnost krvavé oběti, kterou postoupil Kristus v těle Ježíšově,sestoupení božího vědomí na zem a jeho opětný vzestup. Probuzení lidského vědomí na cestě k Bohu. Jakési obnovení zapomenuté cesty, oživení starých rituálů a mystérií. A proto je
asi jedno, jakého boha v této době uctívám – význam bude stejný. Každý rok, od věků do věků, nastane jednou za rok Velká noc, kdy člověk uctí svého slunečního boha, očistí své vědomí a předá mu svou oběť. Velikonoce jsou vždy na začátku jara, jako nový okruh slunce putujícího zvěrokruhem, jsou slavnostnější než první jarní den. Je to pro mne vzkříšení duše po zimním spánku, probuzení podivné touhy po novém a nepoznaném, probuzení něčeho, co neumím pojmenovat. Něčeho, co má původ hodně, hodně daleko v minulosti.
Jak prožívají tyto dny jiní lidé, mne příliš neovlivňuje.

Tento článek je na téma: Na zadané téma - úvaha
Vypsat všechny články na toto téma