Je tomu už více než pět let, kdy jsem poprvé sestoupila až na dno, dá se dokonce říct, že až na dno své duše a svých sil. Ve věku bezmála osmnácti let mi bylo dáno projít zatím nejtěžší zkouškou svého života a zjistit, jak smutný je smutek, jak hluboké je zoufalství a jak černá je noc. Před pěti a půl rokem mi umřela máma na rakovinu a já se ocitla tady na zemi sama s vědomím, že už nikdy se jí nebudu moci zeptat na radu, svěřit, nebo se jen přijít schoulit do klubíčka na klín, až mi bude opravdu zle. A zle mi opravdu bylo. Vydržela jsem po celé dny (trvalo to asi dva měsíce) čumět čtyři hodiny do zdi před sebou bez jediné myšlenky, bez života. A uvnitř mě užírala vina, to já za to můžu, neudělala jsem víc, nezachránila jsem ji. Vím, že i ona by to pro mě neudělala. A ozval se můj starý dětský a největší strach KDYŽ BUDU ZLOBIT, MAMINKA MI UMŘE A BUDE TO MOJE VINA.

      Ačkoli jsme se s mámou hluboce a hodně milovaly, celý svůj život jsme k sobě vlastně nenašly cestu. To, jak moc mě miluje, jsem zjistila vlastně až po její smrti, ale k tomu se dostanu dál. Vlastně až teprve před půl rokem mě máma přijala takovou, jaká opravdu jsme a poprvé mě takovou i VIDĚLA. Jinak jsem celý svůj život vlastně žila podle jejích představ a snažila se být tak dobrá, DOSTATEČNĚ DOBRÁ, abych si získala její uznání a lásku. Asi jsme ani jedna do té doby pořádně nechápaly, co to je opravdová a bezpodmínečná Láska. Já se snažila být dobrá, učit se na jedničky, být ta nejlepší, reprezentativní až tak moc, že jsem začala ztrácet samu sebe. Nikdy jsem u nás doma nebyla úplně volná, abych se mohla svobodně a spontánně vyjadřovat. A taky, jak jsem nebyla svobodná, tak jsem ani nevěděla o své vnitřní síle a zodpovědnosti za vlastní život. Rodiče mi odmala stavěli ochrannou bublinu, skleník před tvrdým světem. Tak jsem si musela rozbít hubu a dopadnout na tvrdou zem sama. V tomhle smyslu bylo pro mě vysvobození, že máma umřela a teď už si za to vinu nekladu. Hodně věcí jsem pochopila a vím, že to tak muselo být, že si to takhle sama zvolila a já, že jsem si jí vybrala jako svojí mámu. Lásce jsem se od mámy nenaučila, naučila jsem se být tvrdá a náročná sama k sobě. Vím, že i jí byl stejný vzor výchovy předáván v dětství jejím tátou. Potlačovala v sobě svou ženskost a jemnost, vím, že měla obrovské srdce, ale zavírala ho přede mnou i sama před sebou. A já si pamatuju, že když jsem ho chtěla otevřít vůči sobě samé, nastal problém. Když jsem se celou svou pubertu snažila přiblížit se sobě samé, měla jsem silný pocit, že jí zrazuju, ubližuju a že bude ještě víc nemocná a že ji všemi svými excesy (snažila jsem od šestnácti tvrdou punkovou holkou se vším všudy, abych přebila vnitřní bolest)můžu zabít. Vytvořila jsem si v hlavě i v srdci nesmyslný program: zavděčit se svojí máme a uspokojit její představu o mně = získat lásku a bezpečí na tomto světě. I víc než rok po její smrti jsem jí chtěla dokazovat, že jsem dobrá, že jsem chytrá a začala jsem studovat podle jejího přání na VŠ bohemistiku. Po půl roce jsem se na to vykašlala, protože hlas mého srdce a mně samé byl silnější. Věděla jsem, že bych tím zradila zase sama sebe. A´ž tehdy jsem teprve začala pomalu žít svůj život a šlo to dost ztěžka. Hodně jsem se se sebou rvala a zase přišly chvíle tupého zírání na zeď. O sebevraždě jsem nikdy vážně neuvažovala. Příliš miluji tento svět, i když jsem v něm uzemněná jen částečně, ale teď na tom ještě víc pracuju.
Během těch pěti let jsem hodně věcí přehodnotila, o sobě, o ní i nás vzájemně. Pamatuju se, že v období její těžké a dlouhé nemoc (od mých třinácti let) si začala i ona přetvářet své hodnoty a začala se konečně dostávat k sobě samé (bylo jí padesát). Pamatuju se, jak jsem jedno celé nedělní odpoledne spolu strávily v posteli a četli si Život mezi životy od Moodyho a bylo nám spolu moc dobře. Teprve tehdy jsme spolu dokázaly mluvit beze slov a naladit se na sebe jako máma s dcerou. Byla to chvíle čistého souznění. Začala se zajímat o esoteriku, tedy o něco, k čemu já inklinuji od svých asi dvanácti let čistě intuitivně. I moje máma měla v sobě v tomhle směru velký schopnosti, mívala tušení a vnuknutí, který se většinou do puntíku vyplnil,. Často o mně samotné.
Věřím na anděli asi od svých devatenácti let, kdy jsem se s jedním setkala v Olomouci, kam jsem jela dělat přijímací zkoušky právě na onu bohemistiku. Vlak měl velké zpoždění, měla jsem velký strach, že tam nestihnu dorazit včas. Jela jsem se svým přítelem. Po zmatečné cestě, kdy jsem nevěděla kterým směrem se v Olomouci vydat směrem k fakult, se k nám připojil starý pán – kouzelný dědeček. Bylo v něm něco teple hřejivého, cítila jsem s e naprostém bezpečí a uklidnila jsem se. Asi po pěti minutách jsme se OCITLI (opravdu ocitli, nevím jak) před vraty té fakulty a dědeček (s holí) zmizel. Tehdy jsem byla přesvědčená a do jisté míry jsem dosud přesvědčená, že ho poslala máma. Teď si spíše myslím, že to byla ona samotná.
Dozvěděla jsem se teprve před půl rokem, kdy jsem se vypravila k jedné známé a skutečně dobré léčitelce do K., že máma byla po svý smrti strašně moc nešťastná a cítila ke mně obrovský dluh. Něco zůstalo mezi náma nedopovězenýho a neukončeného. Zůstala viset mezi světy a byla jednou z těch duší, který tu přebývají nechtějí nebo nemohou jít výš,a by si po své cestě životem vezdejším odpočinuly. Asi se na mě snažila napojit a dostat se ke mně a nedařilo se jí to. Byla osaměla a nešťastná z toho, že mi nedokázala po celý svůj život vyjádřit a dát čistou mateřskou lásku a teplo, že mě neviděla v celé mojí kráse, neviděla mé světlo a mou jedinečnost. Já jsem s ní měla posmrtný setkání hned ten den, co zemřela. Stalo se to v hluboké noci, kdy mě probudilo (podařilo se mi nakonec usnout) světlo putující na horu po obloze, které mělo podobu zářící koule. Vím, že to byla ona a že se se mnou přišla rozloučit. Myslela jsem, že jde do nebe, ale nepodařilo se jí to. Zůstala dole a celou tu dobu (mohu-li to takto ze svého pohledu napsat) se její duše trápila.
K našemu třetímu setkání došlo právě u již zmíněné léčitelky v KV. Byl to pro mě dosud nejsilnější životní emocionální prožitek a od té doby jsem začala konečně volně dýchat a žít sama sebe a ne své představy o sobě. Zjistila jsem také, že jsem pozemský anděl a proč tu na zemi vlastně jsem a proč mě máma nedokázala milovat takovou, jaká OPRAVDU JSEM. Nedokázala mě vidět celou, v té šíři, záři a velikosti. Poprvé mě tak viděla až tam, v astrálním světě. Spatřila moje světelné tělo. Mluvily jsem spolu prostřednictvím léčitelky. Zřetelně jsem slyšela její hlas, hodně plakala a zoufala si, že mi nedokázala vyjádřit, jak moc mě miluje. Poprvé mi to řekla právě v tu chvíli, posmrtně, z druhé strany. Objala jsem jí, odpustila, dovolila pomohla jí odejít s andělskou podporou a podporou milujícího vesmíru. Teď už vím, že je jí dobře a že je Šťastná. Podařilo se nám spolu domluvit, že se spolu ještě setkáme, BRZY.
Tohle bylo to největší, co jsem ve svém životě dokázala. Odpustit svý mámě. Smířit se s ní i sama se sebou, dát lásku jí i sobě, odpustit si svojí domnělou vinu a pomoc mámě odejít do nebe. Toto je má hrdinská cesta vykonala jsem jí skutečně sama s čistou duší a otevřeným srdcem (mám ho poprvé otevřené, hodně mi v tom pomáhá i můj muž – stále stejný).
Začínám si pomalu uvědomovat, kdo jsem a začínám to také projevovat navenek. Lásku si nemusím za nic zasloužit. Mohu ji jen dávat a přijímat. Zahojila jsem své srdce a znovu se do něj vrátila láska k mojí máme i ke mně samotné. Miluju svojí mámu a miluju i sebe. Jsem na sebe pyšná. Moc dobře znám cestu Persefony do svých temných hlubin. Ale ty poklady, co se vynesou na světlo. Tahle cesta mě čeká ještě mockrát. S mámou jsem se vyrovnala, teď je na řadě táta. Ale to už je další příběh...

Tento článek je na téma: Na zadané téma - vyprávění
Vypsat všechny články na toto téma