„Jsem zakletý, říkají mi Zloun a každý rok v den jarní rovnodennosti mi ta lidská havěť nosí dítě. Nevědí, co se s tím dítětem stane, zda ho sním nebo ho nechám žít, aby mi sloužilo. Nevědí nic. Jen mi ho nosí, protože to tak dělali jejich otcové, dědové, pradědové..."

      "A věří, že tím si zajistí klid, lepší úrodu, bohatý lov. Netuší, že to já neovlivním. Takovou moc nemám. Já přitom jen čekám na vysvobození, čekám, kdy některý z otců, který mi to dítě přinese, v poslední chvíli ucukne, začne dítě bránit a bude se mnou bojovat. Čekám už roky a jsem unavený.
Možná tenhle otec to udělá. Je v plné síle, sice klečí a dítě mi podává, ale cítím napětí. Vítr se zvedá, jakoby ho chtěl podpořit a popohnat ho k činu. I dítě nepláče vyděšeně. Je to divné. Cítím, že se to blíží. Až se mi vzepře, a teď už jistě vím, že to udělá, budeme bojovat.“
„Proč jsem tady? Proč mám svého prvorozeného syna předat této obludě? U ní skončil i můj starší bratr a jak si sám pamatuju, stejně nastalo období sucha, nebyla úroda a my měli hlad. K čemu to je? Nevěřím smyslu této oběti, je zbytečná a já to nechci udělat! Synek už přestal plakat a kouká na mně. Vítr se začíná zvedat a sílit, cítím jeho podporu. Ne, rozhodl jsem se, syna nevydám. Budu bojovat.“

Tento článek je na téma: Povídky podle obrázku.
Vypsat všechny články na toto téma