Arthur předal Johnovi dítě. „Běž, už ti nehrozí nebezpečí“.
John odpověděl hlasem třesoucím se vděčností: „ A co ty?“
„Já už dolů mezi lidi nemůžu. Jak vidíš, už nejsem k poznání. Jde to rychleji, než jsem čekal. Ty bodliny se na mé kůži objevily ani ne po hodině, co jsem malého vytáhl z bílého ohně na oltáři.
Ti, ale museli zírat, když jsi jim překazil ten jejich zatracenej rituál. Škoda, že jsem to neviděl.“
„Myslím, že neřekli poslední slovo. To, že nás nechali odejít, znamená, že jen přijali výměnu. Mě místo dítěte. Hádám, že si ještě se mnou chtějí pohrát.“

      Arthur se zasmál, ale smích zněl falešně. John poprvé od chvíle, kdy spolu vyrazili do hor, uviděl v jeho očích strach. Nebylo divu. Arthur byl první, kdo se po dlouhé době našel odvahu postavit se horským démonům. John nikoho takového nepoznal, ale příběhy o magických mukách, která stihla ty, kteří se odvážili odporovat pravidelným obětním obřadům, se ve vesnici tradovaly po generace. Vyřiď, prosím, Kateřině, že jsem jí miloval a nemohl bych se dívat, jak se trápí. Ať o mně malému vypráví. Chci, aby věděl, že i když se jeho táta na něj vykašlal, byl tu i někdo, komu na něm opravdu záleželo. Znamená to pro mě víc než to utrpení, co mě čeká. Moje smrt nebude nesmyslná.
Arthurovo přání však nebylo splněno. John cestou zpátky v horách zabloudil. Cesta trvala déle. Dítě, kojenec, bylo podchlazené a vyhladovělé. Zemřelo pár mil před vsí. Ani John se do vsi nevrátil. Ze strachu z výčitek, že hloupou chybou připravil dítě o život a Arthur ten svůj obětoval zbytečně. Přežíval ve vzdáleném městě a svědomí tišil alkoholem. Až na něj v hospodě narazila skupinka vesničanů shánějících nocleh před velkým trhem.
„Johne, to není možné! Ty jsi přežil…Oplakali jsme vás. Vypravíme o vás dětem, aby už nikoho nenapadlo obětovat svůj život zbytečně v marném boji s démony. Stačí oběti, které po nás žádají, nechceme jim posílat dobrovolně další."
„Arthur ztratil odvahu v horách. Styděl se a utekl do města. Hledám ho. Viděli ho tu pít…“ odpověděl John s odvráceným pohledem.
Kateřina tušila, že její synek nemohl bez maminky přežít. Po návratu kupců z města se však k jejímu žalu přidal vztek a nenávist k Arthurovi. Kdyby jí nepřemlouval, že by v boji s démony byla jen přítěží, vyrazila by do hor sama. Jistě, zahynula by, ale nemusela by žít s výčitkami, že malému nikdo nepomohl.
A přece myšlenka na Kateřinu zatím Arthurovi vysoko v horách mučenému démony a udržovanému dlouhé dny na tenké hranici mezi životem a smrtí poskytovala poslední oporu. Prožíval nepředstavitelnou bolest, ale byla to jen bolest, ne utrpení. Nelitoval ničeho, nic si nevyčítal. Když démonům mučení neposkytovalo očekávanou rozkoš, vstoupil Nejvyšší do Arthurovi mysli a hledal… Okamžitě pochopil, čeho se Arthur drží. Rozesmál se děsivě a ukázal Arthurovi několik obrazů: hrob dítěte, opilý John se chystá skočit z mostu do řeky, Kateřina proklínající Arthura.
„Vidíš, tvůj odpor byl marný a zbytečný, kolik dalšího utrpení způsobil. Zemřeš s prvním paprskem vycházejícího slunce. Máš poslední okamžik života na to, abys pochopil, co vše se nemuselo stát, nebýt tvé pýchy.“
Arthur těžce vydechl. Už přestal cítit své bodlinami znetvořené tělo připoutané ke skále. V jeho mysli obraz Kateřiny doprovázející ho posledním pohledem při jejich loučení nahradila plačící Kateřina a vzpomínku na vděčného Johna překryla vize přítelovy plánované sebevraždy. A pak si uvědomil, že se rozhodl správně. Jediné, co doopravdy mohl ovlivnit, byl jeho záměr bojovat za dobrou věc, a udělal vše, co bylo v jeho silách. Vyšlo slunce a Arthur v klidu zemřel. Nejvyšší démon zařval strašným vztekem a o trochu se zmenšil. John spatřil první paprsky nad řekou a rozhodl se dnes neskočit. Vyčerpaná Kateřina usnula po řadě probdělých nocí. Jejich hrdinský úkol je čeká každý další den jejich života. Odvahy budou potřebovat nezměrně.

Tento článek je na téma: Povídky podle obrázku.
Vypsat všechny články na toto téma