Tento příběh vypráví o čisté, nesobecké lásce, kterou by měl poznat každý člověk na této zemi. Bohužel, ne každému se to povede, protože ne každý je ochotný milovat tak, jak by měl – celým svým srdcem. A od dětí, které ještě nejsou zkažené zlým světem a ovlivněné lidmi kolem, bychom se mohli kolikrát učit.

      Budu Vám vyprávět příběh, který se stal před dávnými časy v zemi, kde vládl starý panovník, král Bořivoj. Žil a vládnul zemi sám, nutno podotknout, že vládnul spravedlivě, a měl dcerku, kterou vychovával a vedl životem, jak nejlépe uměl. Ona byla to jediné, pro co panovník žil a co mu dělalo v životě radost. A tak dcerka – jmenovala se Magdaléna – rostla do krásy. Jenže, jak to již v životě bývá, člověk míní a život mění. Do života tohoto panovníka zasáhl osud. Když se jednoho večera vracel z lovu divé zvěře, zabloudil ve skalách a za žádnou cenu nemohl najít cestu zpět domů. Skály a okolní lesy jakoby se uzavřely a nechtěly ho pustit zpět do svého domova. A tak již zoufalý král se pomalu loučil v duchu se svými blízkými, přičemž nejvíce ho trápilo pomyšlení, že již nikdy neuvidí svojí krásnou – nyní již dospělou dceru Magdalénu. A najednou – v tu chvíli – se začala skála před ním otevírat a z ní vyšel obr, celý chlupatý jak medvěd, vysoký až do nebes, a panovníka ostře sledoval. Nebyl to nikdo jiný než Strážce skal a krajem se neslo, že kdo se s ním potká, ten se z jeho spárů živý nedostane. Panovník se začal opravdu bát, protože z obra šel strach. A tak klesl na kolena a prosil za odpuštění, jestli ho vyrušil ze spánku a odpočinku. Strážce skal hřímal a běsnil, ale po chvíli učinil panovníkovi nabídku. Strážce skal – jako správný strážce – věděl, že lid panovníka potřebuje, ale také věděl, že má krásnou a mladou dceru a když mu ji přivede, nestihne ho žádný trest. S tím ho také propustil a ukázal mu cestu domů. Doma vše vyprávěl Magdaléně a ta se ulekla, sbalila si jen pár svých nejdůležitějších věcí do ranečku, rozloučila se s otcem a vyrazila pryč, daleko z tohoto kraje a otce tam nechala samotného. A jak dny plynuly, tak král strašně po dceři truchlil, stále víc a víc, až se jednoho rána neprobudil a v tichosti ve spánku zemřel žalem. Magdaléna dlouho bloudila, přešla spoustu lesů a polí a hor než usoudila, že obr již nemůže vědět kde se ukrývá, a pomalu si začala hledat nové bydlení. A skutečně jednoho dne natrefila na sedláka, který potřeboval pomocnou sílu, jak do domu, tak na statek, a protože Magdaléna byla otcem vychovávaná jak k práci, tak i k zábavě, nečinilo jí žádný problém se s tímto náročným úkolem vypořádat. Sedlák s ní byl navýsost spokojený a Magdaléna zjistila, že si se sedlákem rozumí víc než je záhodno, a že je to dobrý muž, a tak slovo dalo slovo a po nějakém časem se jim narodil syn. Sedlák byl celý šťastný, že první jeho dítě je rovnou syn, který převezme po něm hospodářství, až bude dospělý. Dali mu jméno po otci Magdalény – Bořivoj. A protože se Magdaléna se sedlákem měli opravdu rádi, zanedlouho se jim narodilo další dítě a byla to holčička. Dalí jí jméno po mamince – Magdalénka. A to zase Magdaléna byla celá šťastná, že i ona bude mít jednou zastání u dcery v kuchyni a v další ženské práci. Ale jak sami dobře víte, osudu člověk neunikne. Zlý obr – Strážce skal – se za celou tu dobu nedovedl vyrovnat se skutečností, že ho král podvedl a dceru mu nepřivedl a tak mu nějakou dobu trvalo, než zjistil, že panovník zemřel a že jeho dcera uprchla ze země a začal pátrat, kde se Magdaléna ukrývá. Když to zjistil, poslal za ní svého věrného sluhu, aby Magdalénu přivedl. Sluha našel Magdalénu na statku sedláka se dvěma dětmi, vyřídil vzkaz od obra, a nezapomněl říci, že otec Magdalény již nežije. Magdalena se zhroutila a když se probouzela z mrákot, slyšela jak sluha vypráví sedlákovi příběh svého pána Strážce skal… Před mnoha a mnoha lety udělal nehezkou věc, za kterou byl tehdejší čarodějnicí proklet a uvězněn do hor v podobě netvora. Vysvobodit ho může jen čistá, nesobecká láska člověka. Ale každý se obra bojí a ještě se nikdy nepodařilo žádnému lidskému tvorovi takovému úkolu dostát. A tak dali všichni hlavy dohromady a usoudili, že bude nejlepší, když obrovi obětují jedno z dětí, protože jen dítě může mít rádo obra nesobeckou láskou. A volba padla na maličkou Magdalénu, protože Bořivoj rostl a sílil a sedlák hocha potřeboval na statku. Tak bylo rozhodnuto. A tak se vydal sluha zpět na dlouhou cestu přes hory a doly do kraje, kde obr strážil skály, aby mu dal pro jeho vykoupení malé dítě, maličkou Magdalénu. A opravdu, stalo se tak, jak všichni doufali. Po nějakém čas, až dítě, o které se staral sluha, trochu povyrostlo, zamilovalo si obra čistou láskou k člověku, i když šla z obra hrůza a vůbec nebyl hezký. Ale obr byl na holčičku hodný, chtěl, aby měla všeho dostatek, aby dobře jedla a měla vše, co k životu potřebuje. A malá Magdalénka chtěla být co nejvíce v jeho přítomnosti, poslouchala jeho vyprávění, a těšila se z každé chvilky strávené s obrem. Tak si na sebe zvykli, že jeden bez druhého nechtěl již udělat vůbec nic. Ani obr, ani malá Magdalénka nepostřehli, jaké silné citové pouto mezi nimi vzniklo. Až jednoho rána se obr probudil a věděl, že je vše jinak, podíval se na sebe do zrcadla a konečně uviděl tvář mladého, krásného muže. Poprosil sluhu, aby vzal dítě, a společně se vydali na cestu k Magdaléně a sedlákovi, aby jim odevzdali jejich dítě, které zachránilo obra a do smrti byl Magdaléně a sedlákovi vděčný, že obětovali svoji malou Magdalénku a jemu vrátili lidskou podobu. Od té doby se z obra stal pokorný člověk, že pokornějšího člověka byste hledali široko daleko. A po celý svůj zbytek života na Magdalénku nezapomněl.

Tento článek je na téma: Setkání s monstrem
Vypsat všechny články na toto téma