Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.
V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
Vyberte si svůj obor.
Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.
Vybrané téma Na zadané téma - vyprávění obsahuje tyto články:
Pařez
Jsem starý, ztrouchnivělý pařez. Kdysi jsem býval krásný, ztepilý strom. Rostl jsem na kraji lesa u studánky. Lidé si pode mě sedali, opírali se o mě a odpočívali v mém stínu. Někteří mě dokonce objímali. Jednou ale přišli dva z těchto lidí. Byli silní a já se nemohl bránit. -A tak mi uřezali kmen.
Po obloze plují těžké, šedočerné mraky. Sem tam jimi prosvitne růžovofialový záblesk zapadajícího slunce. Je temno a dusno. Tak nějak divně dusno. Tlačí a tiskne mne to k zemi, nemůžu dýchat.
Mám malý, krásný domeček. Je světlý, útulný a je v něm krásně teplo. Tak si v něm žiju a jsem úplně spokojená. Ničeho se nebojím. Až najednou -
Něco se děje venku a domeček se začíná třepat. Teď - \\\"škrk\\\" - přes celou zeď trhlina. Teď na další zdi. Praská okno. Padá střecha. Strašný rámus.
Něco mě rozehřívá. Kolem mě je tma. Cítím, jak bobtnám. Praská mi tělo. Docela to bolí, ale vím, že to tak má být. Zelený ocásek se mi zavrtává hlouběji do tmy a na druhém konci tělíčka mi raší jiný ocásek, který se dere někam vzhůru.
Mám teprve dva lístky, ale už jsem strom. Nevím to úplně jistě, ale už jsem přerostl trávu, kapradiny, mech mi zahřívá paty a jak se tak rozhlížím větvemi, neboť pořád rostu, podobám se okolním vysokým stromům. Zatím jsem ještě stromí mládě.
Ráda bych se naučila být sama se sebou spokojená. Přestat se zaobírat tím, jak kde na koho působím, co si o mně myslí apod. Chtěla bych umět rozpoznat, co je v životě opravdu důležité a přestat se zabývat věcmi, které mi berou energii, ale nedávají nic podstatného.
Začíná nový den. Slunce se probouzí, vychází nad obzor a prvními paprsky probouzí ptáčky zpěváčky. Mláďata již vylétla z hnízd a shání si obživu sama. Obilí na polích dozrává, stromy jsou osypány zrajícími plody. Příroda dozrává. Slunce zahřívá zemi svými paprsky a lidé se při práci řádně zapotí. Děti užívají volnosti, tepla a světla a radují se ze života. Potoky, říčky i řeky zvou do své osvěžující a chladivé náruče.
Jsem vir. Jako správný vir čekám na příležitost. Zatím čekám , ale můj čas přijde. Mým domovem je krevní řečiště v dobře živeném lidském těle. Je to nádherné nechat se unášet přílivem teplé tekutiny. S každým stahem srdečního svalu přijde příliv. Zatím jsem neměl příležitost k růstu. Moji rodiče mě poslali do světa, když jsem byl ještě hodně malý. V oblasti člověka, kde jsem přišel na svět, naše populace právě zaznamenala explozi. Už nebylo místo pro další viry. Rodiče a všichni moji blízcí zahynuli společně s umírajícím člověkem, ale já žiji dál.
Jsem počítačový vir. Všichni si myslí, jak jsou na svém počítači v bezpečí a já jim ukáži, že to tak není. Mým tatínkem je špičkový odborník na počítače. Až mě táta rozešle, proniknu do počítače, odešlu mu údaje, které ho zajímají a pak zničím data. Nikde mě nebudou mít rádi, ale přesvědčím je o falešném pocitu bezpečí. Příště už budou chytřejší a vylepší ochranu, ale můj tatínek měl vylepší a zase jim všem ukáži.
Války považuji za nejodpornější a nejstarší sportovní disciplínu. Je to totiž klání, které se neřídí žádnými pravidly. Za nejhorší skutečnost považuji takt, že vyzývatel nemusí čekat na to, až se najde nějaký soupeř. Může napadnout kohokoliv, kdo se mu právě znelíbil. Napadený je vtažen do konfliktu, aniž by měl zájem o hozenou rukavici. V boji samotném je pak nejmarkantnější absence sudích či sekundantů. Není nikoho kdo by stíhal unfair zákroky. Naopak, čím více podlostí a úskoků, tím větší naděje, že zasadí rány, ze které se její obět nevzpamatuje.
Horká hustá hmota, jsme celek, převalujeme se, točíme ve víru, prolínáme svoje hranice. Hranice? Ne, nic nás neodděluje, jsme spojení, dokonale spojení. Tvoříme jednotu, uvědomujeme si svoji velikost, sílu a stabilitu. Obsahujeme vše, co kdy bylo a co kdy bude. Dohasínají v nás odlesky hvězd, sluncí, která se z nás kdy oddělila. Roníme slzy za ty, kdož se odštěpily a vychladly na dlouhé pouti vesmírem. Cítíme jejich osamělost a touhu spojit se. S láskou a pochopením je hýčkáme ve své mysli. Oni však umírají, stárnou, propadají se do nevědomí, nicoty a zapomnění. Na prachu jejich kostí vzniká život.
Otevřu oči. Astrální tělo, které bylo na kosmickém vandru přijalo jiný druh bytí a navrací se do fyzického a éterného těla. Fyzické s éterným musí být spojeno - éterné tělo drží to fyzické pohromadě. Ve spánku necítíme utrpení, žal, radost, všechny tyto pocity způsobuje tělo astrální.
Úkolem je vytvořit vlastní mýtus o stvoření světa.
Na počiatku bola všaderozpínajúca sa a všadeprítomná Tma, ktorá bola ničím. Vlastne sa nedá povedať že by bola, ona totiž neexistovala, bola ničím, takým temným a hlbokým ničím, že si to ani nevieme predstaviť. Sama o sebe nevedela, ležala vertikálne mnoho miliárd neľudských rokov, tak pasívne ako nula či ležatá osmička. To ale iba do chvíle, než sa začala nudiť.
Je tomu už více než pět let, kdy jsem poprvé sestoupila až na dno, dá se dokonce říct, že až na dno své duše a svých sil. Ve věku bezmála osmnácti let mi bylo dáno projít zatím nejtěžší zkouškou svého života a zjistit, jak smutný je smutek, jak hluboké je zoufalství a jak černá je noc. Před pěti a půl rokem mi umřela máma na rakovinu a já se ocitla tady na zemi sama s vědomím, že už nikdy se jí nebudu moci zeptat na radu, svěřit, nebo se jen přijít schoulit do klubíčka na klín, až mi bude opravdu zle. A zle mi opravdu bylo. Vydržela jsem po celé dny (trvalo to asi dva měsíce) čumět čtyři hodiny do zdi před sebou bez jediné myšlenky, bez života. A uvnitř mě užírala vina, to já za to můžu, neudělala jsem víc, nezachránila jsem ji. Vím, že i ona by to pro mě neudělala. A ozval se můj starý dětský a největší strach KDYŽ BUDU ZLOBIT, MAMINKA MI UMŘE A BUDE TO MOJE VINA.
Magická lóže.
