Na skok jsem se zastavil,
abych se vám představil.
Nejsem hlupák ani lotr hádejte kdo byl můj fotr?
Byl to Merlin - z Anglie,
bohužel už nežije.

Pokračování>>>

      Kde bolo, tam bolo, keď vlastne ešte nič nebolo, ani len toto slovo a čakalo sa na to, či sa vobec bude niekedy mocť povedať " kde bolo, tam bolo ...." bolo jedno Prázdno. Kedže to Prázdno bolo naozaj prázdne, tmavé a tamto, zrazu mu prišlo na chvíľu velmi smutno. V tomto smútku odrazu nevedome niečo Prázdnu vypadlo z oka. Bola to naozajstná slza - vyronená z Prázdna. Slza sa začala vznášať a padať, vznášať a padať. Zasnelo sa Prázdnu, že je samo a uvedomilo si, že keby našlo aspon tu slzu predsa by malo nejakého spoločníka. V tej chvíli, jako si to Prázdno uvedomilo nebola tma, ale svetlo. Vtedy Prázdno uvidelo slzu, ale pozde. Slza akurát dopadala na veľkú guľatú zem a zem ju do seba vsala. Za malú chvíľu z guľatej zemi a slzy sa zrodil anjel.

Pokračování>>>

      Každý den chodím kolem starého opuštěného domu. Dům chátrá, nikdo si nevšímá zpustlé zahrady kolem. Všechno působí tak smutně a opuštěně až se zdá, že se i okolní domy od tohoto místa odtahují.

V tomto domě žila rodina slavného klavírního mistra. Nikdo si už pořádně nepamatuje jak se jmenoval, ale jeho okolí nikdy nezapomene na krásné melodie, které zněly z oken jeho domu. Možná, že některý ze sousedů navštívil i jeho koncert. To už je však velmi dávno.

V okolí domu kolovaly různé pověsti o událostech, které způsobily úpadek a rozklad jeho rodiny, která zde žila.

Tento příběh mi vyprávěla někdejší přítelkyně ženy, která zde žila.

Pokračování>>>

      Dívám se do zrcadla a přemýšlím, jak to všechno začalo. V tom zrcadle je pravda, moje druhá tvář.

      Já a moje kočka jsme byly dobré přítelkyně, byl to jediný tvor, kterého jsem měla nablízku a zdálo se, že mě chápe, když si jí stěžuji na svět. Někdy jsem jí záviděla její život. Zatím co já musela do práce, která mě nudila, ona se rozkošnicky válela na pohovce a večer vyrážela ven. Zdálo se mi, že se na mě lišácky usmívá, když se vracela z toulek. Ta neměla důvod mi závidět můj uspěchaný, prázdný život. Byla jsem v letech, kdy jiné ženy přivádějí na svět své ratolesti a rozhodně netrpí samotou. Tak hrozně a nesmyslně jsem té šelmičce záviděla, že jsem chtěla být jí, říkala jsem: "Pojď si to se mnou vyměnit" a ona si jen olízla fousy. Jedné letní noci jsem měla sen, že jdu se svou kamarádkou kočkou v noci ven. Rozuměla jsem, co mi chtěla svými myšlenkami říci, půjdeme po střechách. Myslela jsem, že nevyskočím na plot, ale pak to šlo samo. A z plotu na střechu jako bych byla kočkou a já ji opravdu byla .....

Pokračování>>>

      V jedné chudé rodině na okraji vesnice, neznámo kde a neznámo kdy, se narodil malý chlapec. Rodiče nikdy neměli peněz nazbyt – stěží jen na jídlo a nejnutnější potřeby. Co však mohli synovi dát a co se penězi často nedá zaplatit, bylo slušné vychování a pocit lásky, zázemí a bezpečí.
Už odmalička se chlapec setkával s nejrůznějšími ústrky. Ostatní děti z vesnice se mu často pošklebovaly pro nuzné poměry jejich rodiny, vynechávaly ho ze svých her. Dávaly mu najevo, že on mezi ně nepatří. I přesto si chlapec si moc přál, aby jej ostatní děti přijaly mezi sebe. Nerozuměl, v čem je horší než ostatní. Jeho snahy o kamarádství však byly marné a on po určitém čase rezignoval na své přání. Nechtěl se doprošovat o místo na slunci tam, kde o něj nikdo nestojí.

Pokračování>>>

      „ Mami, bojíš sa toho pána, čo stojí na tej skale a vyzerá ako strašidlo?“, spytuje sa moja malá dcérka.
Sme na výstave obrazov. Zašli sme sem náhodou, máme trošku času, kým nám pôjde vlak a výstava je hneď vedľa stanice.
„ Ja sa ho teda vôbec nebojím. Je smutný, lebo sa nemôže hýbať. Myslím, že skamenel “, pokračuje a fantázia jej pracuje na plné obrátky.
„ On je totiž úplne celý kamenný a pozerá na toho druhého pána. Vieš, on je síce celý z kameňa, ale vie sa pozerať a má aj rozum. Asi urobil niečo zlého a teraz je zakliaty. A ten druhý pán, ten s červeným plášťom a modrými nohavicami mu niečo ukazuje. A čo to je, mami? Fíha, to je predsa malé dieťatko! Má otvorené ústočká a asi plače. Chúďatko malé, asi sa bojí. Alebo má hlad. Teraz ti ale neviem povedať, čo mu je. Asi má hlad. A nemá tam maminku. Museli ísť dosť dlho, lebo na takú vysokú skalu sa ide dlho. Mami, je to určite vysoko. To musíš vidieť aj ty. Šedé vysoké skaliská sú vždycky vysoko. Asi išli už od rána, tak je to malé dieťatko unavené a chce sa mu spať a má aj určite hlad. A prečo ho tam ten pán vyniesol? “, podopiera si moja Zuzka bradičku a dumá a nafukuje pri tom líčka.

Pokračování>>>

      "...Je mi zima, přines přikrývky."
"Neboj se, rozdělám oheň, brzy se zahřeješ."
Venku stále hřímají blesky a vše bičuje ledový déšť. Nezdá se, že by mělo být jiné počasí. Půda je změklá, všude je spousta bahna a kaluží. Nikdo není schopen vyjít ze svého úkrytu a jí je tak těžko. Je v posledním měsíci těhotenství a má u sebe jen jeho.

Pokračování>>>

      „Jsem zakletý, říkají mi Zloun a každý rok v den jarní rovnodennosti mi ta lidská havěť nosí dítě. Nevědí, co se s tím dítětem stane, zda ho sním nebo ho nechám žít, aby mi sloužilo. Nevědí nic. Jen mi ho nosí, protože to tak dělali jejich otcové, dědové, pradědové..."

Pokračování>>>

      Arthur předal Johnovi dítě. „Běž, už ti nehrozí nebezpečí“.
John odpověděl hlasem třesoucím se vděčností: „ A co ty?“
„Já už dolů mezi lidi nemůžu. Jak vidíš, už nejsem k poznání. Jde to rychleji, než jsem čekal. Ty bodliny se na mé kůži objevily ani ne po hodině, co jsem malého vytáhl z bílého ohně na oltáři.
Ti, ale museli zírat, když jsi jim překazil ten jejich zatracenej rituál. Škoda, že jsem to neviděl.“
„Myslím, že neřekli poslední slovo. To, že nás nechali odejít, znamená, že jen přijali výměnu. Mě místo dítěte. Hádám, že si ještě se mnou chtějí pohrát.“

Pokračování>>>