Školu založila Zuzana Antares jako první svého druhu u nás. Od té doby vychovala mnoho set, možná i tisíc žáků. Někteří pokračovali profesionální kariérou a patří dnes mezi známé odborníky, jiní studovali jen pro radost, pro vlastní rozvoj nebo pro lepší porozumění druhým.
V levém menu je odkaz na studijní obory (ty jsou roční až čtyřleté) nebo kurzy (ty jsou tříměsíční až půlroční).
Vyberte si svůj obor.
Lze studovat jeden nebo víc oborů souběžně - záleží na vás.
Přihlaste se telefonicky na 775 SHUGAL (775 748425) nebo mailem 333_zavináč_magick_tečka_cz.
Můžete zkusit i seminář nebo cviko, víc info tamtéž.
Vybrané téma Setkání s monstrem obsahuje tyto články:
Prosba
Dalimil Puškovrec lezl nahoru do skal na konci světa celé hodiny.
Cesta, po které šel, no, spíš se vlekl a ploužil, mu dělala bolest celého těla. V zádech ho píchalo, v hlavě hučelo, vzadu v krku vrzalo a nohy, o těch raději nemluvit. Nohy brněly, v kolenech a kotnících pískalo a celé je cítil jakoby byly z olova. Ruce a ramena ho nebolela a přesto nesl ten největší náklad co člověk může nést. Svou černou duši.
Byl pozdní večer. Nezvykle teplý na tuto roční dobu. Slunce zapadalo v barevných tónech do černých mraků rámujících obzor. Větrná oblaka měla žlutou a nazelenalou barvu místy přecházející do modré. Šeřilo se. Po cestě uprostřed horské krajiny kráčel poutník. Dlouho již nepršelo. Její povrch byl ztvrdlý a prašný. Hnědý prach vířil při každém kroku, pokrýval i jeho šat jak se bosé nohy bořily do jeho vrstev. Cesta se zvedala a zase klesala, zatáčela v mírném oblouku do řídkého dubového lesa.
Byla už hluboká noc, když se Carolan dopotácel k okraji Artikové strže. Cítil se vyčerpán, téměř na konci svých sil, ale žád naděje, obrovské zvědavosti a touhy konečně spatřit ono nepopsatelné, jež znal jen ze svých snů, mu dodávaly nesmírné množství nové energie. Neváhal proto dlouho a začal sestupovat strmou kamenitou stezkou na dno kaňonu. Ledový vítr jej každou chvíli srážel na kolena a jen temný odlesk Hvězdy od protější strany mu dával tušit, kde by mohla být cesta.
Tak, hezky se pohodlně uveleb za počítač nebo třeba jen do křesla, záleží, kde sedíš, ležíš, stojíš či levituješ atd. a poslouchej můj příběh. Odehrává se v jedné nám skryté zemi Grepmandárii. Zde se ještě nacházejí kouzelní tvorové, bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, draci, víly, ale i sůvy z nudlí. My ji již neznáme, dávno se nám skryla, aby se před našimi hamižnými a roztahovačnými povahami skryla. Ale přece jen, každému se o ní občas zdá, někteří ji i ve svém skutečném světě hledají, ale většinou nenajdou. Jen vyvoleným a výjimečným lidem je to dovoleno a ti jsou pak obdařeni a obohaceni věcmi, zkušenostmi, zážitky a schopnostmi, které lidé už dávno neumí, neznají a neovládají.
Jen jednou za sto let tu otevírá země svá tajná podzemí, kde ze skal vystupují skřítci, kteří tam skrývají svá bohatství, získané jejich trpělivou praví v tvrdých skalách. Jen jednou za sto let, v noci, kdy posledního dubna končí čarodějnice své reje a předávají vládu zimy královně jara Vesně. A kdo tam vstoupí, překvapí ho únava a upadne do hlubokého spánku. A právě jeden skřítek u studánky ztratil svůj zlatý klíč ke svým pokladům.
V této noci plné kouzla spěchala dívka se svým chlapcem přes zalesněnou stráň domů. Cestou našla klíč, který patřil jednomu ze skřítků. Ten je spatřil a pozval je, aby s ním vstoupili do jejich skalní řeše. Dívka se zprvu ulekla, ale zvědavost byla silnější než strach. Chlapec ji varoval před tímto krokem a snažil se ji přesvědčit, aby se s ním vrátila domů. Zlatý klíč však zůstal u chlapce a dívka nakonec šla se skřítkem.
Milovala jsem ho tou největší a nejčistší láskou, ale on o mne nestál. Byla jsem zoufalá a stále jsem si říkala, že bych dala cokoliv na světě, kdybych jeho lásku získala.
A tak se jednou stalo, že když jsem tak snila o svém princi, ucítila jsem přes okno něčí ohled. Byl velmi smutný. V tom zaklepal na dveře a poprosil o nějaké jídlo. Zželelo se mi ho. A jak byl tak shrbený, pocítila jsem s tímto ubožákem lítost. Jak tak plyne čas a člověk si nemá s kým popovídat, pověděla jsem mu o svém trápení. Pousmál se a najednou byl nějak mladší. Ještě chvíli zůstal a pak odešel. Za nějaký čas jsem na tuto příhodu zapomněla.
Ledový vítr zkoumá skuliny ostrých výčnělku skal, zalézá do všech koutů, pátrá a hledá, kdy by dál ničil a sténal v koutech, s burácením hledá živou duši, co se ještě skrytá někde krčí a čeká, až na chvíli vítr utichne.
Tato zem je však pokryta ledem, chlad přivál studené závěje co víří vzduchem a jako mlhavý závoj se opět snáší k zemi s tisíci vločkami, které se drobnými záblesky vzdáleného Slunce občas zatřpytí. Skály mezi sebou promlouvají vysokými i dutými zvuky svých studených těl, tvoří smutnou melodii tohoto světa.
Když byste, kamarádi moji, hledali na mapě vezdejšího světa podobnou zemi té, o níž vám chci vypravovat, sotva byste měli štěstí. Ani rozžatá lampa za bílého dne by vám nebyla moc platná.
Ta země už odedávna byla hýčkána, místní obyvatelé byli bohatí a silní, a král – hotové dobrotisko. Poddaní dávno zapomněli jeho pravé jméno, a že měl o svůj lid mimořádné zásluhy, říkali mu Ludimil.
Jay pomalu sestupoval po strmé stezce, opatrně našlapoval, aby si nezvrtl kotník a po celou dobu přemýšlel, jak se z blahobytu a zavedeného života ocitl tady, v málo dostupných horách, u kmene, o němž v životě neslyšel, u kmene, kterému měl pomoci a on, i když zde byl dlouhou dobu, stále nevěděl jak. Nakonec si lehl do jemné travičky, vystavil obličej slunci a odpočíval.
Už jako malý chlapec měl zvláštní dar. Nejen že měl absolutně vyvinutou intuici, takže uposlechl-li svého vnitřního hlasu, vždycky udělal dobře, ale také měl vidiny. Obvykle se to týkalo závažných rodinných událostí, kdy se díky těmto vlastnostem dokázal vždy neomylně rozhodnout. Někdy vstoupil do místnosti a viděl v ní lidi oblečené starodávným způsoben, které nikdy jindy nespatřil. Někdy jeho vnitřní zrak směřoval do budoucnosti. Zprvu byl vždy zmaten, dokonce se ii bál, ale pak si přivykl.
Příběh o vzácné energii, příběh o energii života …
Příběh, jež krev v žilách rozehřeje,
touhu žit rozdmychá a
podceněnou sílu a potřebu něhy
připomene.
Déšť již utišil svůj pláč a krůpěje nářku proměnil v měkkou náruč sněhových polštářku, jež pomohl mu utkat vítr. Déšť pochopil, že k Tvým nohám neskládám oběť jež zemřít by měla, ale přináším Ti vzácný dar a spolu, tedy s větrem, otevřeli v mlhovině bránu a já vstoupil jsem do říše Tvé a prosím vyslyš slova má.
Šatrach stál rozkročen, za zády měl stěnu skalního chrámu a těšil se, až to skončí. Ze srdce nenáviděl scénu, která se opakovala pravidelně jednou za třicet let. Tedy přesně jednou za deset tisíc a sedm set třicet dva dnů. Tehdy se vyšplhal ke skalnímu chrámu nejsilnější z vesničanů, kteří obývali náhorní plošinu vklíněnou mezi vysoké horské štíty, aby Šatrachovi odevzdal dar. Šatrach pokaždé ukázal na kamenný schod u svých nohou a snažil se nedívat vesničanovi do tváře. I když to dělat vlastně musel, protože byl prvotřídně cvičeným bojovníkem a podle toho, co zrcadlil obličej lidských bytostí, se nejlépe poznalo, zda bude muset bojovat a jaké síly k tomu bude zapotřebí.
Konečně stál před vchodem. Kenneth ani chvíli nepochyboval, že je to tady. Ten vchod musel být zde. Mnohokrát se mu o tom zdálo, jak se ve snu pohybuje směrem dovnitř. A přestože okolí nepřívětivě vyhlíželo, všudypřítomné zlověstné ticho, ostré vrcholky hor, rozbouřený vítr a našedlá obloha všudy vůkol, nic z toho nenasvědčovalo o tom, že by tady mohl být život. "I když život, může být život něco tak nelidsky uvažujícího"? Těžko říct. Ale Kenneth o tom už nepřemýšlel. Už vykročil vpřed a věděl, že není cesta zpátky.
Všechno to začalo dávno před tím…
Příběh, který vám chci vyprávět, se udál za dávných časů, v dobách, kdy zimě ještě vládla bohyně Morgana…
V jedné daleké zemi, kam naše oko nedohlédne, se žilo lidem dobře – na loukách se pásla tučná stáda, na polích zlátlo obilí a hladem nikdo netrpěl. Každý měl všeho dostatek, takže už si svého štěstí nikdo ani nepovažoval. Mezi lidem, uvyklým na blahobyt, se začala šíří nenávist a závist, pomluvy, podvody a zášť.
Bohyně Morgana vše sledovala s velkou nelibostí a když zpozorovala, že lidé už si dostatečně neváží ani svého božstva, že její chrám zeje prázdnotou a nikdo se nechodí klanět před její oltář, rozhodla se podrobit tuto zem kruté zkoušce.
Když trochu přidáme do kroku, stihneme domů dojet ještě před setměním, pomyslel si Richard, švihl opratí a zamlaskal na Ryzáka. Kůň si odfrknul a přidal do kroku. Povoz byl plně naložen, ale blízkost domova Ryzákovi pomáhala táhnout. Richard byl ponořený do svých myšlenek. Těžká doba dolehla na jeho kraj. Půda zde nikdy nepatřila k nejúrodnějším, tak už to na místech položených vysoko v horách bývá. Ale když se k tomu přidá suché léto, už třetí v řadě, je to zlé. Před pár měsíci přivázal za povoz tři telata, aby je ve městě prodal. Děti je bránili, plakali a naříkali, ale nebylo zbytí. Dobře prodal. A nejenom to, také ve městě potkal kupce, který si najal jeho povoz a koně a dobře za službu zaplatil. Byla to zajížďka, ale to zdržení za to stálo. Však už se na ně těší, na Timeu i věčně hladové a uštěbetané děti. Pro Matěje veze boty. Vysoké, teplé, kožené, už si nebude naříkat, že ho zebe, až spolu v zimě půjdou obejít oka na zajíce. Terezka dostane hadrovou panenku s modrými knoflíky místo očí a žlutými vlněnými copy. Už se těší na ten rozzářený úsměv a velkou mokrou pusu, kterou dozajista dostane. Tom je ještě maličký, bude mu teprve jeden rok, ale i pro něj se něco najde. Vezu sušené ovoce a mouku, sůl, celý sud zelí, uzené maso, chléb, tři soudečky vína, nářadí a v měšci to pořád ještě cinká. Jenom objet skalnaté vrchy a z průsmyku už uvidí svou chalupu.
Irchail pohlédl na natažené lidské ruce. Konečně! V rukách bylo něco malého, co vydávalo podivné zvuky. Lidské mládě. Půlku mise měl tedy za sebou. Teď ještě zbývala cesta zpět. Jenže, jak vůbec uchopit něco tak malého a na první pohled křehkého? Tolik toho nastudoval a přesto se nemohl ubránit tomu, že by to mohl nějak poškodit. "Lidé jsou oproti hertlisům rozbitní“, mu stále blikalo v hlavě. „Nesmím udělat chybu“. Uložil malého Samuela do košíku, který si přivezl s sebou. I to měl nastudované.
Tento příběh vypráví o čisté, nesobecké lásce, kterou by měl poznat každý člověk na této zemi. Bohužel, ne každému se to povede, protože ne každý je ochotný milovat tak, jak by měl – celým svým srdcem.
A od dětí, které ještě nejsou zkažené zlým světem a ovlivněné lidmi kolem, bychom se mohli kolikrát učit.
Magická lóže.
